VÝVOJ VODNÍHO PRÁVA

S ohledem na pojednávanou problematiku je svým způsobem problematické, odkud by v historické časové ose mělo být vodní právo pojednáno. Možná bychom mohli, při úvodním našem zamyšlení, spíše hovořit jak v rámci tzv. archaického práva (Hattenhauer, H., Evropské dějiny práva, 1998, s. 2-6), tak i v raně středověké etapě, o před-právním (mnohdy jen mytologicko-sakrálním) vztahu k vodám (či vodě). Později pak (v závěru raného středověku, vrcholném a pozdním středověku) o vztazích již právních.

Nepokusíme se v žádném případě "spekulativně" pojednat starší (pouze archeologicky doložené) zemědělské kultury (pozdní dobu kamennou, eneolit, dobu bronzovou /kulturu únětickou, mohylovou, popelnicových polí/ a starší železnou /halštatskou/), které zanechaly své stopy na našem území (Pavlů, I. - Zápotocká, M., Archeologie pravěkých Čech, 3, Neolit, 2007; Neustupný, E. et al., Archeologie pravěkých Čech, 4, Eneolit, 2008; Jiráň, L. et al., Archeologie pravěkých Čech, 5, Doba bronzová, 2008; Venclová, N., ed. - Drda, P., Archeologie pravěkých Čech, 6, Doba halštatská, 2008; Pleiner, R. a kol., Pravěké dějiny Čech, 1978) - zmíníme se pouze o předstátních útvarech písemně zaznamenaných (byť velmi sporadicky) antickými autory. Jako první lze jmenovat Kelty (Venclová, N. - Drda, P., Archeologie pravěkých Čech, 7, Doba laténská, 2008; Dobiáš, J., Dějiny československého území před vystoupením Slovanů, 1964, s. 23-73; Filip, J., Keltská civilizace a její dědictví, 1995; Novotný, V., České dějiny, díl I., část I., Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha, 1912, s. 27-53). Ponechme stranou otázku, jak velkou část našeho území (a v kterém přesně historicky vymezeném čase) obývali Volkové-Tektoságové či Bójové (Waldhauser, J., Encyklopedie Keltů v Čechách, 2001, s. 12-19) - pro nás je spíše důležité zjištění, že všichni Keltové (jejich kultura byla v té době rozšířena na poměrně rozsáhlém území Evropy) měli sice tendenci osidlovat převážně nížinná území - záplavovým územím se však tato populace spíše vyhýbala. Tehdejší (svým způsobem archaická) společnost byla do značné míry ovlivněna mytologickými představami - pro Kelty měly velký význam (vedle stromů) i prameny (Bartošková, V. a kol., Duchcovský poklad v Lahošti: evropský fenomén, 2008). Lze též říci, že vodu obecně uctívali jako prazáklad bytí - oplodňující a též uzdravující. Na závěr této dílčí části si dovolíme poznamenat, že po Keltech rovněž zůstala některá (stále v současnosti platná) pojmenování našich vodních toků (hydronyma) (Bílek, J., Hádanky naší minulosti, 1, Kam odešli Keltové?, 2006, s. 179; Lutovský, M. a kol., Pravěká Praha, 2005, s. 952; Lutterer, I. - Majtán, M. - Šrámek, R., Zeměpisná jména Československa: slovník vybraných zeměpisných jmen s výkladem jejich původu a historického vývoje, 1982).

Po odchodu Keltů z našeho území lze přibližně po polovině 1. stol. př. n. l. zaznamenat (spíše "náhlý") příchod germánských kmenů. Tekoucí voda byla v této archaické společnosti chápána jako součást území, kterým protékala - jako majetek všech svobodných rolníků-bojovníků. Později, když docházelo k rozpadu větších kmenových celků, přináležela k území obce a stávala se vlastnictvím všech jejích členů. Stejně jako pastvina byla těmto komunitám propůjčena "nebeským otcem" (nikoliv pozemským vládcem) coby léno. (Peyrer von Heimstätt, C., Das österreichische Wasserrecht, 1880, s. 26-27; Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 7). Lze tedy říci, že u Germánů měla voda (obdobně jako též dříve u Keltů) svým způsobem "sakrální" rysy.

Po zcela krátké zmínce o starším osídlení se nyní pokusíme popsat nepsané (zvykové) právo existující u prvních Slovanů nacházejících se na stávajícím území České republiky. První záznam (v geograficky širším východoevropském prostoru) o tomto etnickém seskupení lze nejprve nalézt u řecky píšícího historika Prokopia (Prokopios z Kaisareie, Válka s Góty, 1985, s. 211). Z krátkého úryvku se můžeme dozvědět, že Slovany byl uctíván nejen všemocný bůh hromu (Perun či Svarog), ale též řeky a jim vládnoucí nadpřirozené bytosti (viz též Palacký, F., Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, sv. 1., kn. 1, 2 a 3, Od prvověkosti až do roku 1125, 1928, s. 174; Beranová, M., Slované, 2015, s. 239). Raně slovanské osídlení se jak v Čechách, tak i na Moravě soustřeďovalo do prostoru nížin (max. 400 m n. m.) - rovněž do blízkosti větších vodních toků (Labe, Vltava, Ohře, Morava a Dyje), které v té době současně plnily nezastupitelnou komunikační úlohu. Způsob života se příliš nelišil od obdobných (historicky starších) společenských formací Keltů či Germánů. U Slovanů existovalo převážně rodinné společenství, které v sobě zahrnovalo několik generací potomků téhož otce - i jejich ženy. Všichni ("ve své obci") společně bydleli v jednom dvorci, obdělávali pole - živili se a šatili ze společných zásob (Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, 1970, s. 33). Též i "voda" (prameny, potoky, řeky či jezera) "patřila všem".

Velkomoravskou říši lze již označit za tzv. patrimoniální státní zřízení (Bílý, J. L., Právní dějiny na území ČR: vysokoškolská učebnice, 2003, s. 43). Pokud jde o právní dokumenty té doby, je zapotřebí zmínit Soudní zákon pro laiky (Zakon sudnyj ljudem) (Adamová, K. - Soukup, L., Prameny k dějinám práva v českých zemích, 2010, s. 11-15; Vašica, J. - Hauptová, Z., ed., Literární památky epochy velkomoravské 863-885, 1996, s. 191-212; Bartoňková, D. - Večerka, R., ed., Prameny k dějinám Velké Moravy. IV, Zákony, právní texty, 2013, s. 128-176). Text je poměrně krátký (pouze 30 článků) - jde spíše jen o trestněprávní a manželskoprávní normu. S ohledem na problematiku vody zde nenalezneme žádná relevantní ustanovení. Obdobně je tomu i u tzv. Nomokánonu (obsahuje ustanovení jak světského, tak i církevního práva /Bartoňková, D. - Večerka, R., ed., Prameny k dějinám Velké Moravy, IV, Zákony, právní texty, 2013, s. 182-324/) - můžeme proto říci, že by (z uvedených důvodů) šlo pouze o ryzí hypotézu, pokud bychom se pokusili nalézt možnou formu a rozsah tehdejších majetkoprávních vztahů k tekoucím a stojatým povrchovým vodám (řekám, potokům či jezerům). Lze jen předpokládat, že rybolov byl asi ještě zcela svobodný (na rozdíl od pozdějšího období).

Moc českého státu se plně uplatnila až po pádu Velkomoravské říše - svým společenským uspořádáním se od předcházejícího společenského systému výrazným způsobem nelišila (raně patrimoniální zřízení neznalo ještě plně rozvinutou majetkovou stratifikaci). S nejvyšší pravděpodobností nepřestával mít v tehdejších (jen pozvolně se měnících) poměrech i nadále svou platnost institut tzv. zádruhy (Jireček, H., Slovanské právo v Čechách a na Moravě 1, Doba nejstarší: od prvních zpráv do konce X. století, 1863, s. 66; Kadlec, K., Rodinný nedíl, čili, Zádruha v právu slovanském, 1898; Peisker, J., Slovo o zádruze: Janu Gebauerovi k šedesátým narozeninám, 1899).

Zajímavým dokladem dokumentujícím "přežívající" existenci staršího archaického práva je dochovaná pasáž obsažená v Kronice Mnicha sázavského (Hrdina, K., ed., První pokračovatelé Kosmovi, 1950, s. 66; Kosmas - Bretholz, B., ed. - Weinberger, W., ed., Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag, 1923, s. 245; Kosmas, Kosmova kronika česká, 1975, s. 213). S ohledem na donaci panovníka (knížete Oldřicha I. - potvrzenou Břetislavem I.) Sázavskému klášteru je možné si povšimnout zmínky o "dědicích" (v latinském originále heredes - ty lze označit též za homines hereditarii /plně svobodné - panovníkovi přímo poddané "sedláky"/ - Brandl, V., Kniha Rožmberská: kritické vydání opatřené poznámkami a glosářem, 1872, s. 113; Sommer, P., Svatý Prokop: z počátků českého státu a církve, 2007, s. 119-120), kteří vznesli své "oprávněné" nároky na darovaný úsek řeky Sázavy (viz též Kindl, M. - David, O., Úvod do práva životního prostředí: soukromoprávní aspekty ochrany životního prostředí, 2005, s. 121) a přilehlé lesy s loukami (následně i byli peněžně knížetem odškodněni). Je zřejmé, že v té době (byla sice už zavedena tzv. hradská správa /Malý, K. a kol., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 2010, s. 33/) ještě paralelně existovala starší předstátní forma vlastnictví dědin (rodového či kmenového majetku - před zcela patrimoniálním obdobím, kdy veškeré pozemky již plně patřily knížeti /Vojáček, L. - Schelle, K. - Knoll, V., České právní dějiny, 2010, s. 160/). Uvedený písemný záznam nás též částečně nepřímo informuje o tom, že dle všeho byly vodní toky (jak řeky, tak potoky) v archaickém slovanském období zahrnovány do celkového "nedělitelného" majetku (šlo především o zemědělské a lesní pozemky), kterým protékaly - či s nímž případně též sousedily. Na počátku raného středověku, dle všeho, panovník začínal asi jen postupně pojímat větší (spíše jen splavné) vodní toky jako svou zcela výhradní majetkovou doménu (kterou mohl v rámci své donace postoupit klášteru, biskupství či kanonii - viz velmi podrobně Vaněček, V., Studie o imunitě duchovních statků v Čechách do polovice 14. století: pokus o věcný rozbor imunitních textů, 1928; Vaněček, V., Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě: /12.-15. stol./: /zakladatelská práva: pozemková vrchnost: imunita/, část první, Zakladatelská práva, 1933; Vaněček, V., Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém Českém státě: /12.-15. stol./: /zakladatelská práva: pozemková vrchnost: imunita/, část druhá, Pozemková vrchnost, imunita hospodářská, 1937).

S ohledem na právní vztahy k vodám nelze opominout tzv. privilegia. Šlo o nařízení vydávaná panovníkem (velmi často před svědky). Svým způsobem je možné hovořit o "zákonech" vydávaných ve prospěch jednotlivců (většinou šlo v raném středověku převážně o církevní instituce /Vojáček, L. - Schelle, K. - Knoll, V., České právní dějiny, 2010, s. 118/). S ohledem na zaznamenanou dataci je možné za "nejstarší" dokument tohoto druhu označit listinu českého knížete Boleslava II. (15. 1. 993) vztahující se k založení Břevnovského kláštera (Friedrich, G., Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde AB A. DCCCV. usque AD A. MCXCVII, 1907, s. 347-350). Jsme si vědomi, že příslušná ustanovení jsou spíše mnohem "pozdějšího data" (Petráček, T., Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek: fenomén darovaných lidí přemyslovských zemí 10.-12. století, 2012, s. 163; Dudík, B., ed., Dějiny Moravy, díl IX, Kulturní poměry na Moravě od roku 1197 do 1306: /stát a národství/, 1884, s. 138; Šebánek, J. - Fiala, Z. - Hledíková, Z., Česká diplomatika do roku 1848, 1984, s. 84-85; Hrubý, V., Tři studie k české diplomatice, 1936, s. 79-80) - z důvodů informativně-didaktických si však zde dovolíme uvést kratší komentář k tomuto falzu (Rameš, V., Slovník pro historiky a návštěvníky archivů, 2005, s. 74-75). V listině je mj. zmiňována osada "Rybník" - toto jméno se dodnes zachovalo v názvu ulice Na Rybníčku, která se nachází nedaleko Karlova náměstí - pravděpodobně se zde i nějaký "rybník" nacházel (Andreska, J., Rybářství a jeho tradice, 1987, s. 33). Za velmi spornou lze označit donaci dvou mlýnů "pod samotným Pražským hradem". Tato listina se též zmiňuje o clu vybíraném v Domažlicích, Kralupech (německých), Chlumci, na Trstěnici, v Litoměřicích a v Ústí nad Labem. Poslední dvě jmenované lokality jsou dokladem existence jisté (spíše až pozdější) knížecí výsady postoupené tomuto klášteru na řece Labi.

Již za "věrohodnější" (viz však též Novotný, V., České dějiny, díl I. část II., Od Břetislava I. do Přemysla I., 1913, s. 105-106) lze označit poměrně rozsáhlou listinu knížete Spytihněva II. - přiřazovanou k roku 1057 (Friedrich, G., Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde AB A. DCCCV. usque AD A. MCXCVII, 1907, s. 53-60; Novotný, V., České dějiny, díl I. část II., Od Břetislava I. do Přemysla I., 1913, s. 104; Erben, K. J., ed., Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars I, Annorum 600-1253, 1855, s. 51-53; Blechová-Čelebić, L., ed. et al., Prameny k dějinám Židů v Čechách a na Moravě ve středověku: od počátků do roku 1347, 2015, s. 7; Hrubý, V., Tři studie k české diplomatice, 1936, s. 105-108). Šlo o donaci směřovanou k tehdejší kapitule, která byla založena při (dnes již nedochované) románské bazilice sv. Štěpána (Merhautová, A., Raně středověká architektura v Čechách, 1971, s. 159-160) vybudované na dnešním Dómském návrší v tehdejších administrativně, strategicky i obchodně významných raně středověkých Litoměřicích. Panovník písemně ustanovil, že dvě části cla patří proboštovi - třetí pak bratřím (kanovníkům) - to byl povinen odvádět každý "z obyvatel této země" (tj. z Čech), který dopravoval sůl (z Míšně) - či též jiné zboží po vodě (Kotyza, O., ed. et al., Dějiny města Litoměřic, 1997, s. 99; Hubert, M., Dějiny plavby v Čechách, díl I., Plavba veslová, plachetní, samotíží a vlekem živou silou, 1996, s. 15). Odlišný způsob platby byl stanoven pro "cizince". Souhrnně lze slovy Jičínského (Jičínský, K., Vodní právo, 1870, s. 66) toto období charakterizovat takto: "... Pokud jde o veřejný majetek na velkých řekách, pokládala se cla, výtoně a mýta vždy za důchod královské komory; vláda udělovala privilegia, vyjímala z cel města, kláštery, pány a many či zastavovala tyto důchody. Tento svrchovaný majetek neměl význam moderního pojmu - majetku veřejného; měl povahu finančního regálu ...".

Řeky a potoky (v dnešní terminologii by šlo o vodní toky) nebyly v raném středověku chápány zcela jednoznačně (v žádném případě zde nešlo o novověké pojetí veřejnoprávního statku). Zcela jednoznačnou odchylnost od římskoprávního pojetí jsme mohli zaznamenat již u výše uvedené Kroniky Mnicha sázavského. Obdobný (v té době obvyklý) komplexní ("nerozlišující") způsob vymezování širších pozemkových celků lze nalézt v donaci (vznik listiny bývá historiky většinou zařazován do širšího rozmezí let 1092-1100) knížete Břetislava II. /Friedrich, G., Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde AB A. DCCCV. usque AD A. MCXCVII, 1907, s. 104-105/), která byla směřována ke klášteru Ostrov (situovaném zcela nedaleko od soutoku Vltavy a Sázavy). Darovaný úsek řeky Blanice zde byl "paralelně" jmenován spolu "s pozemky (o velikosti) čtyř popluží". Obdobnou formulaci lze též nalézt například v zakládací listině Kladrubského kláštera (datované k roku 1115 - pravděpodobně jde též o tzv. falzum /Friedrich, G., Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde AB A. DCCCV. usque AD A. MCXCVII, 1907, s. 393-403; Hrubý, V., Tři studie k české diplomatice, 1936, s. 86-105/). Kníže Vladislav I. daroval klášteru "celou ves 'Lubeň' a (příslušnou) část řeky", "v Lahovicích, tři rybáře ... též i řeku, která se nazývá 'Mže' (Berounka) od soutoku Vltavy až po malý potok 'Choteč' (Radotínský potok)" a také "ve Vranovicích polovinu vesnice a řeku od kamene, který se nachází uprostřed řeky až po brod nacházející se naproti vesnici Planá". Téměř shodnou formulaci nalezneme v zakládací listině nejstaršího kláštera cisterciácků na území Čech - Sedleckého kláštera (datum příslušné fundace je značně nejisté asi /1142-1148/ - muselo k ní však s největší pravděpodobností spíše dojít před datem založení Strahovského kláštera /cisterciáci měli podle nepsaných zvyklostí na zemském sněmu vždy přednost před premonstráty/). V donaci jsou (opět "nerozlišeně") zmiňovány "... Solnice, Choťovice a Podůlšany se vším jejich příslušenstvím a (Staré) Hradiště s vodstvem (vodními toky), loukami a lesem ..." (Friedrich, G., Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde AB A. DCCCV. usque AD A. MCXCVII, 1907, s. 155-157; Erben, K. J., ed., Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars I, Annorum 600-1253, 1855, s. 103; Boček, A., Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, Tomus I, 396-1199, 1836, s. 221-223). Ve všech výše jmenovaných případech šlo spíše o menší vodní toky - ty byly v té době většinou chápány jako příslušenství větších pozemkových celků (statků) či darovaných celých dědin (Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 10). Též i na Moravě je možné doložit pro tuto dobu obdobné majetkoprávní pojetí vodních toků. Král Václav I. v listině z roku 1240 věnoval klášteru v Brně-Zábrdovicích jak mlýn s vodním tokem (ten není jmenován - jde však evidentně o řeku Svitavu), tak příslušné rybářské právo (Boček, A., Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, Tomus II, 1200-1240, 1839, s. 365-366).

První zmínka o clu ("výtoni") vybíraném pod vrchem Děvínem (v Praze naproti Vyšehradu) z plaveného dřeva se nachází v tzv. Soběslavově listině datované k roku 1130 - šlo o donaci směřovanou k Vyšehradské kapitule (Friedrich, G., Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde AB A. DCCCV. usque AD A. MCXCVII, 1907, s. 111-115; Hrubý, V., Tři studie k české diplomatice, 1936, s. 151-165). Ve stejném dokumentu lze též nalézt první zmínku o přívozu v Čechách (v originálním textu byl použit "neklasický" výraz středověké latiny /naulum/ převzatý z pozdější byzantské řečtiny) - a to "na Otavě". Výsada ustavení vodních cel v té době zjevně příslušela pouze panovníkovi - daný institut měl své kořeny již ve zcela raném středověku, kdy zemědělská půda i ostatní plochy (pozemkový regál) a užitky plně přináležely především panovníkovi (Bílý, J. L., Právní dějiny na území ČR: vysokoškolská učebnice, 2003, s. 44).

První (již hodnověrnou) zmínku o vodním mlýnu (pomineme-li listinu českého knížete Boleslava II. datovanou k 15. 1. 993 /jde evidentně o později vyhotovené falzum - asi až na konci 13. stol./) můžeme nalézt až v raně středověkém dokumentu datovaném K. J. Erbenem k roku 1132 (spíše však jde o širší časový úsek 1125-1140) - v donaci (tzv. únětické listině) kanovníka Zbyhněva (Friedrich, G., Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde AB A. DCCCV. usque AD A. MCXCVII, 1907, s. 129-131; Erben, K. J., ed., Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars I, Annorum 600-1253, 1855, s. 98-99; Smetánka, Z., Legenda o Ostojovi: archeologie obyčejného života, 2010, s. 95-96; Maříková, M., Středověké mlýny v českých zemích: /archeologické a písemné prameny/, In: Mediaevalia Historica Bohemica, 2005, s. 107-108, 130-131; Žemlička, J., Česká krajina ve středověké transformaci, In: Mediaevalia Historica Bohemica, 2012, s. 31).

O menších vodních tocích, které byly v té době většinou chápány jako příslušenství větších pozemkových celků, zde již padla krátká zmínka - u větších vodních toků byla situace jen částečně odlišná. Vladislav I. (coby panovník, který již měl titul českého krále - rex Bohemorum) daroval (v rozmezí 1158-1169 /možná jen 1165-1169/) nově vznikajícímu johanitskému klášteru (resp. komendě johanitů) jednak pozemky nezbytné pro poměrně rozsáhlý stavební komplex v prostoru Malé Strany (kterému následně dominoval románský kostel Panny Marie - nacházející se nedaleko od dnešního Maltézského náměstí), jednak (v přímém sousedství) též další potřebné území (poblíž tehdejšího /pravděpodobně jen nedávno dostavěného/ Juditina mostu) ohraničené"čtyřmi cestami" - včetně jednoznačně vymezeného úseku Vltavy "... od horní části nejníže položeného ostrova (tj. Střeleckého) až k mostu ..." (Friedrich, G., Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde AB A. DCCCV. usque AD A. MCXCVII, 1907, s. 214-216). Obdobně týž panovník věnoval stejnému řádu část "řeky" (Manětínský potok a řeku Střelu) "ve které je jim zcela svobodně dovoleno cokoliv činit - jak lovit ryby, tak na téže 'řece' (potoce) zakládat mlýny ..." (tamtéž, s. 216-218).

Mnohdy sloužily vodní toky k poměrně jednoduchému (evidentně méně rozpornému) vymezování darovaných majetků - například řeka Želivka či Martinický potok zmiňovaný v listině knížete Soběslava II. z roku 1178 (Friedrich, G., Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde AB A. DCCCV. usque AD A. MCXCVII, 1907, s. 251-253; Erben, K. J., ed., Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars I, Annorum 600-1253, 1855, s. 251-253). Velmi podrobné vymezení darovaného území v blízkém okruhu současné Police nad Metují (v té době zřejmě velmi řídce osídleného) taxativně jmenovanými vodními toky můžeme zaznamenat v listině (i když jde asi o pozdější tzv. "falzum") krále Přemysla Otakara I. z roku 1213, ve které jsou zmiňováni tamní poustevníci (eremité), kteří v té době přišli z Břevnovského kláštera (Friedrich, G., Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde AB A. DCCCV. usque AD A. MCXCVII, 1907, s. 399-401). Na výše citovaný dokument navazovala pozdější listina Václava I. ("mladšího krále Čech") z roku 1229 (která je možná spíše falzem - privilegium však pravděpodobně neformálně existovalo po určité období již před rokem 1260, kdy bylo následně plně potvrzeno Přemyslem Otakarem II.). V obou listinách je zajímavá zmínka o majetkově "rozpůleném" vodním toku Dřevíč ("media pars fluvii" - klášteru patřila jen část přiléhající k levému břehu - jakási "ideální" hranice vedla ve středu zmíněné vodoteče). Pokud jde o Moravu, můžeme se například zmínit o poměrně rozsáhlém dokumentu - listině (i když jde s největší pravděpodobností o pozdější falzum) krále Václava I. z roku 1249. V privilegiu směřovanému k premonstrátům, kteří se usídlili ve známé lokalitě klášter Hradiště (Klášterní Hradisko), je možné si povšimnout celé řady (v současnosti obtížně identifikovatelných) vodních toků, které sloužily k vymezení hranic darovaného území (Boček, A., Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, Tomus III, 1241-1267, 1841, s. 109-112). Téměř na závěr této dílčí části je vhodné se též zmínit o listině (jde o poměrně rozsáhlé tzv. zakládací privilegium) krále Přemysla Otakara II. (datované k roku 1263) vydané v souvislosti se založením kláštera Zlaté Koruny ("Svaté Koruny"). I zde měly vodní toky svou nezastupitelnou úlohu při vymezování hranic darovaného území (Emler, J., Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars II, Annorum 1253-1310, 1882, s. 157-158; Dušková, S., ed. - Šebánek, J., ed., Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae, Tomi V. fasc. primus, Inde ab a. MCCLIII usque ad a. MCCLXVI, 1974, s. 580-583; Bouček, J. et al., Dějiny Zlaté Koruny: Zlatá Koruna, Plešovice a Rájov v proměnách staletí, 2013, s. 31-36). Též i u hranic jednotlivých zemí (ještě nešlo o "Korunu českou") lze zaznamenat, že vodní toky sloužily velmi často k jejich vymezení. Jako příklad je možné uvést dokument z roku 1297, ve kterém byly (na základě existující dřívější vzájemné dohody) pevně stanoveny hranice mezi územím vlastněným olomouckým biskupem Theodorikem (Dětřichem) a územím patřícím těšínskému knížeti Měškovi (Emler, J., Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars II, Annorum 1253-1310, 1882, s. 757-758).

Ve středověku nebyly rozhodující "abstraktní" právní instituty - rovněž neexistoval zcela jasně vymezený pojem vlastnictví. Důležitý byl především daný užitek z konkrétní movité či nemovité věci. Tuto skutečnost dokládá například i listina krále Přemysla Otakara I. z roku 1227 (Friedrich, G., Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, Tomus I, inde AB A. DCCCV. usque AD A. MCXCVII, 1907, s. 304-305), směřovaná ke Kapitule svatého Václava v Praze - v ní byli jmenováni tři "dušníci" (církevní poddaní) v Neratovicích, kteří měli povinnost odevzdávat v příslušných termínech stanovené množství ulovených ryb.

Důlní voda v současnosti spadá do kompetence jednak zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodního zákona), ve znění pozdějších předpisů, jednak zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na její neopominutelnou úlohu jak v právu horním, tak i vodním je zapotřebí se též zmínit o (v Čechách i na Moravě nejstarších) hornických právech pro Jihlavu. Listina krále Václava I. (Jireček, H., ed., Codex juris Bohemici, Tomus primus, Aetatem Přemyslidarum continens, 1867, s. 114-119) je datována (verze "A") k roku 1249 (což lze hodnotit spíše skepticky s ohledem na tu skutečnost, že i "starší" listina je pravděpodobně pozdějším diplomatickým falzem jihlavské městské kanceláře - viz Pisková, R. a kol., Jihlava, 2009, s. 88-108). V ní je uvedeno: "... pokud by nějaký důl jinému dolu skrze vodu bránil v činnosti, soudce má povinnost toto zveřejnit po dobu tří dní. Po uplynutí třídenní lhůty musí být, podle práva, důl, který toto způsobil, přidělen poškozenému dolu". Za zcela klíčový dokument vydaný v období vlády krále Václava II. pak můžeme označit především Královské horní právo (Ius regale montanorum) z roku 1300 (Jireček, H., ed., Codex juris Bohemici, Tomus primus, Aetatem Přemyslidarum continens, 1867, s. 265-435). Král se obrátil na římského kardinála Orsiniho, který mu doporučil klasicky vzdělaného mistra Gozzia z Orvieta; ten pro krále nejprve zpracoval návrh možného znění obecně platného zemského zákoníku (pro velmi silný odpor šlechty nedošlo k jeho přijetí) - poté rovněž uvedený (následně pak již vydaný) horní zákoník (Majer, J., Rudné hornictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: obrazy z dějin těžby a zpracování, 2004, s. 56-57; Jan, L., Václav II. a struktury panovnické moci, 2006, s. 159-160; Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, 1970, s. 96-98, s. 114-115; Kreuz, P., ed. - Martinovský, I., ed., Vladislavské zřízení zemské: a navazující prameny /Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích/, 2007, s. 12-13). Je zde celá řada ustanovení o důlní vodě a zatápění dolů - zákoník se též zmiňuje o tzv. dědičných štolách, které sloužily ke gravitačnímu odvádění (pro horníky nejen nepotřebné - též i škodlivé) důlní vody.

Velmi zajímavým dokumentem je listina z roku 1276 - v té je popsán spor a následná dohoda mezi proboštem z Doksan a Mělníka. Šlo o vymezení polí, vodních toků, jezů a ostrovů při tehdejší (ještě neupravené) řece Ohři (v prostoru mezi stávajícími Doksany a Brozany). Tento (ve své podstatě hraniční) spor byl stvrzen řadou význačných svědků. Bylo mj. stanoveno, že "... doksanský probošt má povinnost (daný) jez zvýšit a též prodloužit směrem k břehu vesnice (nazývané) Brozany na výšku šest loktů" (Emler, J., Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, pars II, Annorum 1253-1310, 1882, s. 445; Friedrich, G., ed. - Šebánek, J., ed. - Dušková, S., ed., Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae, Tomi V., fasciculis secundus, Inde ab a. MCCLXVII ad a. MCCLXXVIII, 1981, s. 528-530). V téže listině je rovněž zmiňován jez v Kopistech (v původním korytu staré Ohře /před vybudováním pevnosti Terezín/). Bylo zde mj. požadováno jeho zprůchodnění pro tah lososů.

Nepochybným písemným základem městského práva byly ve 13. století panovnické listy "pod velkými pečetěmi královskými" dávané městům, které je svým způsobem možné považovat za středověké "městské zákony". Jako názorný příklad lze uvést listinu z roku 1253, ve které Přemysl Otakar II. osvobodil litoměřické měšťany na sedm let od placení cel, berní a jiných dávek (Čelakovský, J., ed., Sbírka pramenů práva městského Království Českého = Codex juris municipalis Regni Bohemiae, díl 2, Privilegia královských měst venkovských v království Českém z let 1225 až 1419, 1895, s. 30-32). Zároveň osadníkům daroval některé obce včetně veškerého příslušenství (rovněž vodní mlýny - opět "nerozděleně"). V další listině z roku 1262 Přemysl Otakar II. navíc ustanovil, že nikdo z měšťanů královského města Litoměřic není povinen stát před pražským či jakýmkoliv krajským soudem - a též, že se Litoměřice mají řídit podle tzv. magdeburského práva (tamtéž, s. 37-40). Obdobná listina vydaná roku 1274 - též Přemyslem Otakarem II. (opět v souvislosti s labskou říční dopravou) - povolila mělnickým měšťanům "svobodně" dovážet sůl a slanečky k jejich městu, a to na čtyřech lodích (tamtéž, s. 59-61). Příslušná privilegia pak král Václav II. v listině z roku 1290 opětovně Mělníku potvrdil (tamtéž, s. 108-109). Z uvedeného výčtu vybraných královských listin je zcela zřejmé, že středověké pojetí "veřejnosti" řek se od římskoprávního zcela odlišovalo (v žádném případě nešlo o res publica).

Jako velmi zajímavý dokument (již z období Lucemburků) lze označit listinu krále Jana z roku 1316, ve které tento panovník právně vymezil prodej dříví v Podskalí (Čelakovský, J., ed. Sbírka pramenů práva městského království českého, díl 1, Privilegia měst pražských = Privilegia civitatum Pragensium, 1886, s. 22-25; Zíbrt, Č., Praha se loučí s Podskalím: Pamětní list slavnosti, pořádané od místního odboru Ú. M. Š. pro král. Vyšehrad a okolí, 1910, s. 5-6). Měšťanům Starého Města (pražského) udělil tu výsadu, že plavec (vorař), který připlul se stavebním dřívím je nesměl první tři dni po svém příjezdu nikomu z Podskalí prodat. Musel je nabídnout pouze pražskému měšťanovi. Zároveň se nesměl ani měšťan, ani obyvatel z Podskalí pokusit jít vstříc k plavcům (vorařům) (podél Vltavy či Mže /nyní Berounky/) a koupit od nich dříví - dříve než by přistáli v Praze. Obdobně tomu bylo též u palivového dříví. To se nesmělo prodávat "na vodě" (pokud bylo ještě v řece) - povolen byl prodej až po jeho vytažení na břeh. Pozdější listina krále Jana Lucemburského z roku 1325 pak potvrdila Starému Městu právo na sklad v Podskalí (tamtéž, s. 28-29). Každý plavec byl povinen kmeny vytáhnout na břeh (viz též Jičínský, K., Vodní právo, 1870, s. 71-72). Splavná byla i řeka Ohře - zajímavé je privilegium vydané jak královskému městu Žatci (1335), tak i královskému městu Louny (1341), které osvobozovalo uvedené měšťany (pokud by se plavili s vory) od cla vybíraného na tomto významném vodním toku (Čelakovský, J., ed., Sbírka pramenů práva městského Království Českého = Codex juris municipalis Regni Bohemiae, díl 2, Privilegia královských měst venkovských v království Českém z let 1225 až 1419, 1895, s. 299-300, s. 353-354).

Významnou českou institucí jak ve vrcholném a pozdním středověku, tak i v raném novověku byli tzv. přísežní zemští mlynáři. S ohledem na jejich zřízení nelze opominout (latinsky psanou) listinu markraběte Karla (pozdějšího českého krále a římského císaře Karla IV.) z 19. května 1340 (Pátková, H., ed., Liber vetustissimus Antiquae Civitatis Pragensis 1310-1518: edice, 2011, s. 346). Zde bylo nařízeno, aby všem mlynářům podléhajícím pravomoci Starého Města byla stanovena pevná a neměnná výška jezů (nikdo nesměl omezovat dalšího oprávněného uživatele při využití dříve existujícího a využívaného energetického potenciálu řeky). Následovala listina krále Jana Lucemburského (již psaná ve středohornoněmčině), ze dne 23. prosince 1340, potvrzující rychtáři a konšelům Starého Města zcela nedávno vydaný právní dokument jeho syna (tamtéž, s. 345-346; Čelakovský, J., ed. Sbírka pramenů práva městského království českého, díl 1, Privilegia měst pražských = Privilegia civitatum Pragensium, 1886, s. 60-62). Z původního dozoru přísežných mlynářů nad pražskými mlýny a jezy se kompetence postupně rozšířila na Vltavu jak pod Prahou, tak nad ní - ještě později pak na převážnou část vodních toků v Čechách. Později (v roce 1454) byli do uvedeného sboru začleněni i někteří mlynáři mimopražští. V roce 1479 jich bylo již dvanáct (osm z Prahy). Přísežní zemští mlynáři mohli ukládat též pokuty - získané finanční prostředky následně směřovaly do královské pokladny (Klempera, J., Vodní mlýny v Čechách II., Příbramsko a střední Povltaví, Sedlčansko a Voticko, Benešovsko a Vlašimsko, Posázaví, Kutnohorsko, Kolínsko a Nymbursko, 2000, s. 10-11). Uvedený mlynářský soud si pro svou práci rovněž stanovil platná technická pravidla nezbytná k posuzování výšky jezů, prahů a stavidel a osazování tzv. normálových kůlů (cejchů), které sloužily ke kontrole dodržování výšky hladin v jezových zdržích tak, aby výše položené mlýny případně nebyly omezeny při využívání jim přináležejícího energetického potenciálu, přísežnými mlynáři posuzovaného, vodního toku (Hons, J., Když měřičkové, rybníkáři a trhani krajem táhli, 1961, s. 16).

Český král a římský císař Karel IV. rovněž vydal v roce 1366 zajímavou listinu, ve které stanovil (s ohledem na ochranu obchodu v Praze), že na Vltavě mají být jezy vystavěny tak, aby byl vždy zaručen svobodný průchod pro vory a lodě ("vrata široká dvacet pražských loktů"). Dále měla být veškerá cla (která byla dříve mnohdy libovolně stanovována) zrušena či omezena. Pouze se mělo vybírat clo (mj. v souvislosti s Karlovým mostem /"pražským mostem"/) na všech přívozech tři míle pod Prahou a nad ní ("ve výši od nepaměti stanovené"). Podobně se měla upravit cla i na Mži (nyní Berounce), Lužici a Otavě. Při sporech přináležela soudní pravomoc výhradně konšelům Starého Města (Čelakovský, J., ed. Sbírka pramenů práva městského království českého, díl 1, Privilegia měst pražských = Privilegia civitatum Pragensium, 1886, s. 134-142; Zíbrt, Č., Praha se loučí s Podskalím: Pamětní list slavnosti, pořádané od místního odboru Ú. M. Š. pro král. Vyšehrad a okolí, 1910, s. 8).

Kromě řady vydaných listin se Karel IV. pokusil též o kodifikaci zemského práva. Předtím než se uvedené problematice budeme podrobněji věnovat, si dovolíme uvést jen velmi krátkou zmínku o nejstarší naší právní knize (mj. psané již v staročeštině) - jde o tzv. Knihu Rožmberskou. Jakékoliv ustanovení, které by přímo souviselo s povrchovými či podzemními vodami, zde nenalezneme - zajímavá je však pasáž obsažená v článku 279: "... když kto jede neb jde bezprávnú cestú, nebo loví [šlo i o rybolov], nebo pase ..." (Brandl, V., Kniha Rožmberská: kritické vydání opatřené poznámkami a glosářem, 1872, s. 104; Palacký, F., ed., Archiv český, čili, Staré pjsemné památky české i morawské: z archivůw domácjch i cizjch, djl prwý, 1840, s. 482; Jireček, H., ed., Codex juris Bohemici, Tomi secundi pars altera, continens Jus terrae atque jus curiae regiae saeculi XIV-mi, 1870, s. 91 /zde jako článek 187/), na kterou již dříve upozornil Jičínský (Jičínský, K., Vodní právo, 1870, s. 70-71). Uvedený autor správně dovodil, že vodní toky musely být i v této době (14. stol.) převážně soukromým majetkem dědin na jejichž území se nalézaly. O jakémkoliv veřejnoprávním pojetí menších vodních toků není proto možné i v této době ještě hovořit.

Nejvíce ambiciózním projektem (po obdobných /spíše "nesmělých"/ pokusech krále Václava II.) bylo vydání poměrně rozsáhlé kodifikace zemského práva, která se původně nazývala (podle českého krále a římského císaře Karla IV.) Codex Carolinus. Teprve později (poněkud "nelogicky") se vžilo označení Maiestas Carolina. Její přijetí se však Karlovi IV. nepodařilo na zemském sněmu konaném v roce 1355 prosadit. Zákoník nikdy nebyl přímo právně účinný (jen některá ustanovení byla později v soudní praxi občas užívána). S ohledem na, v tomto heslu pojednávaný, vývoj vodního práva si dovolíme upozornit pouze na článek LVII. (Palacký, F., ed., Archiv český, čili, Staré písemné památky české i morawské: z archivůw domácích i cizích, díl třetí, 1844, s. 137; Jireček, H., ed., Codex juris Bohemici, Tomi secundi pars altera, continens Jus terrae atque jus curiae regiae saeculi XIV-mi, 1870, s. 150-151; Karel IV. - Mašek, R., ed. - Bláhová, M., ed., Karel IV., státnické dílo, 2003, s. 206-207). Latinský text pojednává o tom, že po splavných řekách se v té době běžně plavily nesvázané klády - mnohdy z královských lesů nezákonně odcizené. Toto velmi stručné ustanovení nás mj. (v rámci širší části pojednávající o ochraně královských lesů - viz též Kreuz, P., ed. - Martinovský, I., ed., Vladislavské zřízení zemské: a navazující prameny /Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích/, 2007, s. 19) informuje o tom, že po větších splavných řekách se smělo plavit dřevo zcela "svobodně" (viz též výše zmíněná listina z roku 1366). To, že však uvedený princip nebyl zcela samozřejmým, nás například informuje listina Karla IV. z roku 1375 (Čelakovský, J., ed., Sbírka pramenů práva městského Království Českého = Codex juris municipalis Regni Bohemiae, díl 2, Privilegia královských měst venkovských v království Českém z let 1225 až 1419, 1895, s. 299-300, s. 686-687). Panovník nařídil rychtáři a konšelům města Kolína nad Labem provést nezbytná opatření, která měla přimět opata Sedleckého kláštera k tomu, aby nadále neomezoval svobodné plavení dříví po Labi. Pokud by opat neuposlechl, pak mohli kolínští měšťané nechat dát odstranit zabraňující vodní díla - z pověření panovníka plně na náklad zmíněného kláštera. Opačné "právní" poměry zřejmě panovaly na řece Vltavě. Tu měl český král zřejmě "více pod svou kontrolou". Pozdější listina Václava IV. z roku 1400, která vymezila zvýšení vodního cla pod hradem Orlíkem, je výstižným dokladem uvedené skutečnosti (Kalousek, J., ed., Archiv český, čili, Staré písemné památky české i moravské: sebrané z archivů domácích i cizích, díl XV, 1896, s. 291). Místo, v českých poměrech zjevně nerealizovatelné kodifikace, Maiestas Carolina následně vznikla v druhé polovině 14. století právní kniha s pozdějším českým názvem Řád práva zemského (Ordo iudicii terrae). Jakákoliv ustanovení mající přímou či jen nepřímou vazbu na právní vymezení povrchových či podzemních vod nebo jakékoliv "vodstvo" zde bohužel nenalezneme (Palacký, F., ed., Archiv český, čili, Staré písemné památky české i morawské: z archivůw domácích i cizích, díl druhý, 1842, s. 481-517; Jireček, H., ed., Codex juris Bohemici, Tomi secundi pars altera, continens Jus terrae atque jus curiae regiae saeculi XIV-mi, 1870, s. 198-255; Malý, K., České právo v minulosti, 1995, s. 25-26).

O mlýnech a přísežných zemských mlynářích již výše padla poměrně krátká zmínka. Vedle vodních mlýnů postavených na pevných základech existovala i mlecí zařízení instalovaná na upoutaných říčních lodích - tzv. "škrtnicích" (uvedený název byl odvozen od toho, že /na rozdíl od náhonu/ bylo možné vodní kolo zastavit pouze postupným snižováním otáček /"škrcením"/ - viz Klempera, J., Vodní mlýny v Čechách I., Berounsko, Hořovicko, Rakovnicko, Kladensko, Slánsko, Mělnicko, Brandýsko a Mladoboleslavsko, 2000, s. 23; Klempera, J., Vodní mlýny v Čechách V., Českobudějovicko, Jindřichohradecko, Vltavotýnsko, Táborsko, Strakonicko, Českokrumlovsko, Milevsko, Písecko, Pelhřimovsko, 2002, s. 11) . Zřizovali je obvykle pekaři (Štěpán, L. - Křivanová, M., Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách, 2000, s. 21; Štěpán, L. kol., Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II, 2008, s. 24; Klempera, J., Vodní mlýny v Čechách II., Příbramsko a střední Povltaví, Sedlčansko a Voticko, Benešovsko a Vlašimsko, Posázaví, Kutnohorsko, Kolínsko a Nymbursko, 2000, s. 11-12). Důležitým dokumentem, který umožnil pražským pekařům využívat tato zařízení na řece Vltavě, byla listina krále Václava IV. z roku 1384 (Čelakovský, J., ed. Sbírka pramenů práva městského království českého, díl 1, Privilegia měst pražských = Privilegia civitatum Pragensium, 1886, s. 172-173).

Ve výše uvedeném textu jsme se doposud věnovali jen vodním tokům (tj. povrchovým vodám) - o následném užívání jak jmenované, tak podzemní vody jsme se vůbec nezmínili - pouze až s ohledem na listinu Karla IV. z 8. února 1377 je možné uvést první stručný komentář k této problematice (Čelakovský, J., ed., Sbírka pramenů práva městského Království Českého = Codex juris municipalis Regni Bohemiae, díl 2, Privilegia královských měst venkovských v království Českém z let 1225 až 1419, 1895, s. 299-300, s. 1 377-1 378). Karel IV. mosteckým měšťanům povolil vybírání cla z koní za tím účelem, aby mohli z těchto prostředků zabezpečit provoz městského vodovodu. Jde, bezesporu, o již velmi "moderní" snahu panovníka směřující k zabezpečení zásobování měšťanů uvedeného města pitnou vodou (uvedené ustanovení je asi /svým způsobem/ současným čtenářům spíše "nepochopitelné" - panovník finančně nezajistil provoz uvedeného zařízení prostřednictvím "kapitoly" ve státním - či krajském "rozpočtu" /středověké pojímání "státu" bylo samozřejmě zcela odlišné/).

Pokud jde o období vlády krále Václava IV., zmíníme se již jen o jednom význačném dokumentu - Právech zemských českých (nešlo o zákoník ale o tzv. právní knihu) - ten vytvořil (především na základě vlastních zkušeností) dlouholetý nejvyšší zemský soudce (sudí) Ondřej z Dubé. S ohledem na tehdejší majetkoprávní pojímání drobných vodních toků zde nalezneme pouze ustanovení (obdobně jako i v tzv. Knize Rožmberské - viz výše), ze kterého lze (byť jen nepřímo) dovodit, že vodní toky musely být i v té době převážně majetkem dědin, na jejichž území se nalézaly (Čáda, F., ed., Nejvyššího sudího Království českého Ondřeje z Dubé Práva zemská česká, 1930, s. 150-151).

Velmi zajímavým dokumentem jsou tzv. Soběslavská práva (případně Práva Starého Města /pražského/ - skutečný název, zapsaný v rukopisech byl: "Kusové z listů a z práv Velikého Města pražského"). Text se skládá ze dvou částí - první je domněle připisována knížeti Soběslavovi II. - druhá pak obsahuje vlastní staroměstské právo. Vznik této sbírky se předpokládá přibližně kolem roku 1440 (pravděpodobným zpracovatelem byl protonotář Mikuláš z Humpolce spolu s protonotářem Zdimírem ze Sedlce) - následně došlo ještě třikrát k jejímu přepracování (poslednímu v roce 1455). Při sestavování této výjimečné právní památky byly sice využity starší záznamy, nálezy rady a starší zvyklosti - úvodní ustanovení hovořící o "obdarování" králem Janem Lucemburským je však zcela evidentním falsem - příslušná práva totiž nebyla nikdy žádným českým králem potvrzena (přesto se magistrát často podle nich řídil - a to až do 17. století /Erben, K. J., Výbor z literatury české, díl druhý, od počátku XV. až do konce XVI. století, 1868, s. 315-316; Čelakovský, J., O začátcích ústavních dějin Starého města Pražského, 1904, s. 4-7; Čelakovský, J., O vývoji středověkého zřízení radního v městech pražských, 1921, s. 134-143; Havránek, B., ed. - Daňhelka, J., ed. - Hrabák, J., ed., Výbor z české literatury doby husitské, svazek 2, 1964, s. 415-421/). Pro nás jsou zajímavá pouze dvě ustanovení - první z nich je následující: "Nejmá ižádný mlynář výše vody držeti, než jakž jim konšelé s přísežnými mlynáři vyměřie. Pakli by kto výše držal, jmá pánóm deset kop dáti." Bezprostředně pak následuje: "Nejmá ižádný jiný mlýnuov a jezuov súditi, než konšelé Pražští." (Erben, K. J., Výbor z literatury české, díl druhý, od počátku XV. až do konce XVI. století, 1868, s. 325-326).

Po roce 1419 je počet existujících písemných dokumentů spíše jen minimální. Standardní (byť ještě středověké) právní prostředí lze zaznamenat až po polovině 15. století. Velmi zajímavým souborem je Diplomatář pana Viléma z Pernštejna. Lze zde nalézt celkem tři rukopisy (většinou jde o smluvní ujednání) z období 1459-1470 mající přímou či nepřímou souvislost s výstavbou rybníků (Palacký, F., ed., Archiv český, čili, Staré písemné památky české i morawské: z archivůw domácích i cizích, díl šestý, 1872, s. 495-547). Obdobným písemně dochovaným souborem jsou Zápisy panství pardubského od roku 1357 do 1536 (Palacký, F., ed., Archiv český, čili, Staré písemné památky české i morawské: z archivůw domácích i cizích, díl čtwrtý, 1846, s. 173-229). Zde se například vyskytuje text smlouvy mezi Vilémem z Pernštejna a Jindřichem z Valdštejna týkající se zatopení polí vodami rybníka Jesenčanského či svolení pana Heřmana ze Sulic k napouštění nového rybníka pod Dubovcem. Nejobsáhlejším písemným souborem dokládajícím intenzivní rozvoj rybníků ve východních Čechách jsou Registra rybničná na panství Kunětickohorském, Pardubickém a Novobydžovském z let 1494-1520 (Kalousek, J., ed. Archiv český, čili, Staré písemné památky české i moravské: sebrané z archivů domácích i cizích, díl XVII, 1899, s. 459-538). V uvedených registrech byly vedeny pečlivé záznamy o následně zaplavené půdě - předtím byla vykoupena či směněna za jiné pozemky (Liebscher, P. - Rendek, J., Rybníky České republiky, 2014, s. 438). Zásluhou, v té době nejbohatšího šlechtice v Čechách, již výše zmíněného Viléma z Pernštejna se okolí Pardubic zcela proměnilo v krajinu pokrytou množstvím rybníků - došlo k rozšíření Bohdanečského, Starého Soprečského a Živanského rybníku, k výstavbě "obří" Čeperky (šlo pravděpodobně o největší český rybník všech dob /větší než dnešní Rožmberk/ s rozlohou přesahující 1 200 ha /tamtéž, s. 438/) - též i rybníku Semtínského, Novočernského, Ždánického a řady dalších. Pardubická rybniční soustava byla skvělou ukázkou českého rybníkářství - roku 1560 bylo na panství již 215 rybníků (Andreska, J., Rybářství a jeho tradice, 1987, s. 44-45; Hlušičková, H., ed., Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl 1, A-G, 2002, s. 301-302). Bohužel byly mnohdy v této soustavě hráze rybníků zakládány poněkud úzce, voda je navíc podmáčela - proto se též mnohdy protrhly. Kromě náhrad za zatopené pozemky, které byly zapisovány do již výše uvedených Register rybničných na panství Kunětickohorském, Pardubickém a Novobydžovském, lze zde nalézt i příslušné náhrady škod souvisejících s tehdejšími (už v té době existujícími) tzv. mimořádnými povodněmi (Hons, J., Když měřičkové, rybníkáři a trhani krajem táhli, 1961, s. 129-130). K uvedenému komentáři věnovanému poměrně úspěšnému podnikání Viléma z Pernštejna je však zapotřebí dodat, že šlo o majetek získaný poněkud "nestandardním" způsobem - nelze hovořit o běžných občanskoprávních vztazích (tak jak je chápeme v současnosti - především pak s ohledem na vyplacené náhrady /nikoliv majitelům - ale uživatelům/ za zatopené pozemky). Dovolíme si uvést pouze kratší poznámku - šlo o majetek klasifikovaný jako tzv. zástava královského majetku - při možné (i když málo pravděpodobné) zpětné výplatě panovníka by Vilém z Pernštejna všechny vzniklé náklady královské pokladně plně (tedy písemně) doložil. Takto si svým způsobem vytvářel i určitou dlouhodobou jistotu neomezeného ovládání této výnosné držby rozsáhlého panství - pokud možno platnou i pro jeho potomky (Vorel, P., Páni z Pernštejna: vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy, 2012, s. 86-90, 110).

Vedle neúspěšných pokusů o kodifikaci zemského práva lze naopak zaznamenat velmi časté používání tzv. právních knih. O Knize Rožmberské a Právech zemských českých, zpracovaných Ondřeje z Dubé, jsme se již zmínili - s ohledem na konec 15. a začátek 16. století nelze přehlédnout vskutku významné dílo "O právech, súdiech i o dskách země české knihy devatery" (rovněž i zkráceně - "Knihy devatery") Viktorina Kornela ze Všehrd (dochovala se jak první verze z roku 1497, tak druhá až z roku 1507 /toto dílo nesmělo vyjít tiskem - bylo ale hojně užíváno - "politicky" české šlechtě tento autor spíše asi "nevyhovoval"/). Přes vynikající (především jazykovou) úroveň této význačné české právní památky zde bohužel nenalezneme žádné relevantní ustanovení o právních vztazích k vodám. Jako určitou "zajímavost" si dovolíme pouze uvést zmínku o tom, že pokud by v tehdejší době došlo k významné povodňové události - pak byl obžalovaný v případě nedostavení se k soudu omluven (Jireček, H., ed., Codex juris Bohemici, Tomi III., pars III., Mag. Victorini a Všehrd opus bohemicum "De jure terrae Bohemiae libri novem", 1874, s. 45). Nejen v Čechách, ale i na Moravě vznikly v této době rovněž právní knihy. Nejdříve se zmíníme tzv. Knize Tovačovské (s plným názvem: "Paměť obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v markrabství moravském") - soupisu moravského zvykového práva sestaveném Ctiborem Tovačovským z Cimburka (pravděpodobně v rozmezí let 1482-1490). Bohužel po pečlivém přečtení tohoto právního dokumentu musíme opětovně konstatovat, že ani zde nelze nalézt žádná ustanovení, která by s právní povahou povrchových či podzemních vod měla byť jen minimální souvislost (Tovačovský z Cimburka, C. - Demuth, K. J., ed., Kniha Tovačovská, aneb, Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova, zemského hejtmana markrabství Moravského, sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského, 1858). Na závěr této dílčí části věnované právním knihám vzniklým ke konci 15. a na počátku 16. století si dovolíme uvést jen velmi stručnou zmínku o tzv. Knize Drnovské - jejím autorem byl Ctibor Drnovský z Drnovic. I zde šlo o tzv. právní knihu (obsahovala rovněž souhrn moravského obyčejového práva - tento právní dokument plně vycházel z výše zmíněné Knihy Tovačovské; předpokládá se, že vznikla až v období let 1523-1527 /některé články však byly evidentně přidány až po smrti Ctibora Drnovského z Drnovic - též i níže uváděný/). S ohledem na právní vztahy k vodám je možné zmínit pouze až zcela závěrečný článek (označený jako "Artykul starého zřízení o vyvedení vody z toku v Olomúci"). Jde v podstatě o starší soudní nález, který se velmi podobá později kodifikované formulaci obsažené v (jen v Čechách platném) Vladislavském zřízení zemském. Ve zkratce lze uvést, že šlo o záležitost možného odvedení (převodu) vody z vodního toku přes vlastní pozemek - avšak s povinností zpětného vrácení této vody do stejného vodního toku. Poměrně zajímavé je (již římským právem zřejmě ovlivněné) pojetí, které lze ve stručnosti formulovat tak, že pokud povodeň část pozemku vlastníkovi "odebere" - nemá tento nárok na jakékoliv "odškodnění" - naopak vzniklé nánosy automaticky připadají příbřežnímu vlastníkovi (Brandl, V., ed., Kniha Drnovská, 1868, s. 126).

Zásadní změnou v českém zemském právu bylo v roce 1500 vydání Vladislavského zřízení zemského (s ohledem na příslušné datum jde ještě o tzv. prvotisk - inkunábuli). Nebudeme zde uvádět doprovodný historický komentář osvětlující tu skutečnost, že se ve znění tohoto dokumentu podařilo české šlechtě prosadit (spíše ne zcela "etickým" způsobem) mnohá ustanovení na úkor českých měst. Hlavní zásluhu na zpracování této kodifikace měl královský prokurátor Rendl z Oušavy (Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, 1970, s. 173). Z hlediska právních vztahů k vodám je zajímavý především článek 574 (podle nové edice), kde je uvedeno: "Nalezli vuobec za právo: Že silnice starodávnie svobodné býti mají každému a každý na svém gruntu má silnici opravovati. Neopraví-li, vyjedú-li podlé té cesty na jeho grunty, že toho hájiti žádný nemá, neb jest tú škodu sám sobě vinen, poněvadž silnice neopravil na gruntu svém. A také silnice na vodách, jeziech v prostředku mají býti odevřieny svobodně tak, jakž od starodávna vždycky bývalo, bez překážky, tak aby lidé mohli doluov i nahoru jezditi bez útiskuov i bez překážky s lodimi i lesy." (Kreuz, P., ed. - Martinovský, I., ed., Vladislavské zřízení zemské: a navazující prameny /Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích/, 2007, s. 265; Palacký, F., ed., Archiv český, čili, Staré písemné památky české i morawské: z archivůw domácích i cizích, díl pátý, 1862, s. 261 /zde článek 552/). K edici Palackého je zapotřebí (pouze pro informaci) poznamenat, že k pozdějšímu latinskému překladu tohoto ustanovení v Constitutiones terrae Racka Doubravského nedošlo - bylo pravděpodobně "opomenuto" (s ohledem na poněkud "chaotický" vznik uvedené kodifikace to nepřekvapuje - viz Kreuz, P., ed. - Martinovský, I., ed., Vladislavské zřízení zemské: a navazující prameny /Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích/, 2007, s. 48 /do určité míry je i "podezřelé" vypuštění tohoto ustanovení ze zásadně přepracovaného celkového znění zemského zřízení z roku 1549/). Mezi citované existující "útisky" na vodách patřila především neoprávněně vybíraná vodní cla - mezi "překážky" pak neúměrně vysoké jezy bez vorových propustí - či s nedostatečně širokými "vraty" (viz výše již zmíněná listina Karla IV. z roku 1366). Uvedené ustanovení bylo do textu Vladislavského zřízení zemského pravděpodobně zahrnuto i na základě některých písemně dochovaných sněmovních usnesení - například v zápise z roku 1453 ("O napravení řádu zemského") je zmiňováno, že by nikdo neměl od kupců vybírat další neoprávněná cla - též i zvyšovat prahy a jezy na vodách (Palacký, F., ed., Archiv český, čili, Staré písemné památky české i morawské: z archivůw domácích i cizích, díl čtwrtý, 1846, s. 422). Rovněž lze nalézt zajímavou zmínku v tzv. veřejných a sněmovních aktech z roku 1479 - šlo o požadavek městského stavu, "aby cel nových na vodách nebylo" (Palacký, F., ed., Archiv český, čili, Staré písemné památky české i morawské: z archivůw domácích i cizích, díl pátý, 1862, s. 395). Kromě již citovaného článku 574 je možné ve Vladislavském zřízení zemském nalézt též článek 497 (podle nové edice), kde bylo stanoveno, že každý mohl "pojeti" (odvést, svést; svedením shromáždit, jímat - použít /v současné terminologii novodobého českého vodního práva by šlo o užívání/) tzv. "nápadní" vodu (šlo jednak o "aqua pluvia" /dešťovou vodu/, jednak o povrchovou vodu, která na daný pozemek přitekla - dle všeho i menším vodním tokem/) ke své potřebě (Kreuz, P., ed. - Martinovský, I., ed., Vladislavské zřízení zemské: a navazující prameny /Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích/, 2007, s. 245; Palacký, F., ed., Archiv český, čili, Staré písemné památky české i morawské: z archivůw domácích i cizích, díl pátý, 1862, s. 229-230 /zde článek 475/). Následoval článek 498 (podle nové edice), kde bylo dáno, že dokonce každý mohl (opět) "pojeti" (odvést, svést; odebrat) vodu z vodního toku - byl však povinen následně ji do téhož recipientu vypustit (Kreuz, P., ed. - Martinovský, I., ed., Vladislavské zřízení zemské: a navazující prameny /Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích/, 2007, s. 245; Palacký, F., ed., Archiv český, čili, Staré písemné památky české i morawské: z archivůw domácích i cizích, díl pátý, 1862, s. 230 /zde článek 476/).

Během 16. století bylo Vladislavské zřízení zemské podrobeno dalším revizím. Jako první lze jmenovat tzv. Svatováclavskou smlouvu - s ohledem na problematiku právních vztahů k vodám v tomto raně novověkém dokumentu nenalezneme žádná relevantní ustanovení - obdobně tomu bylo i u další změny uvedené kodifikace, ke které došlo v roce 1530. Až teprve ve značně přepracovaném vydání zemského zřízení z roku 1549 (zpracovaném na popud krále Ferdinanda II. Oldřichem Humpolcem z Prostiboře a na Lochovicích) lze opět nalézt (byť nečetná) ustanovení související s povrchovou vodou. Jako první lze jmenovat článek E. 23. (Jireček, J. - Jireček, H., Zřízení zemská Království českého XVI. věku, 1882, s. 207). Jde pouze o poněkud zkrácenou verzi článku 497 vydání z roku 1500 (Kreuz, P., ed. - Martinovský, I., ed., Vladislavské zřízení zemské: a navazující prameny /Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích/, 2007, s. 245). Zcela bezprostředně následuje článek E. 24. - i zde jde v podstatě o shodné znění s výše uvedeným dříve vydaným zněním článku 498. Co je však zajímavé - starší článek 574 (Kreuz, P., ed. - Martinovský, I., ed., Vladislavské zřízení zemské: a navazující prameny /Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích/, 2007, s. 245) již ve vydání datovanému k roku 1549 zcela chybí. V roce 1564 pak došlo (v době panování císaře a krále Maxmiliána II. - díky revizi starších zemských kodifikací provedené nejvyšším písařem zemským Wolfem z Vřesovic) k dalšímu zcela novelizovanému vydání zemského zřízení (poslednímu před rokem 1620). Bylo už formálně uspořádáno do přehledné formy (dochovaly se i dvě verze jeho německého překladu). S ohledem na námi pojednávané heslo je zapotřebí se zmínit o článcích L. 49. a L. 50. (Jireček, J. - Jireček, H., Zřízení zemská Království českého XVI. věku, 1882, s. 618-619), které jsou v podstatě shodné se starší edicí z roku 1549 (články E. 23. a E. 24.). Zcela nově byl za článek L. 50. zařazen článek L. 51. (tamtéž, s. 619). Ten lze do určité míry označit jako zcela "rozšířené" znění výše uvedeného článku 574 (obsaženého v původním znění Vladislavského zřízení zemského z roku 1500). Byl zde dán požadavek na výšku příčných staveb budovaných v té době na vodních tocích - nejen s ohledem na možnost voroplavby, ale též z důvodu nerušeného tahu lososů. Zcela na závěr této části se pouze ve zkratce zmíníme o redakci zemského zřízení (probíhající převážně až na počátku 17. století), které (s ohledem na události v roce 1620) novelizováno nebylo (viz podrobně především Glücklich, J. Nová redakce zemského zřízení království českého z posledních let před českým povstáním, 1936) - stručnou poznámku uvádíme pouze pro informaci (připravovaná rozsáhlá kodifikace zemského práva bohužel nikdy nevstoupila v platnost). Kromě požadavku na přiměřenou výšku jezů (šlo o obdobu již uvedeného článku L. 50. zařazeného do novely zemského zřízení z roku 1564) se zde nacházel i poměrně obsáhlý návrh ustanovení, ve kterém mělo být podrobně upraveno svobodné plavení dříví po splavných řekách (tamtéž, s. 294-297).

Po vydání Vladislavského zřízení zemského (platného jen v Čechách) došlo v roce 1535 též i na Moravě k vydání Zřízení Markrabství moravského o soudu zemském. Zmíníme se pouze o článku 118. Bylo zde stanoveno, že nikdo nemůže "ze starodávních tokuov vyvoditi vody" (existujících - "trvajících odedávna", tj. původních vodních toků /dnes by šlo dle ČSN 75 0101 o přirozená, tj. neupravená koryta/). Převod či odběr vody se povoloval pouze tehdy, pokud by byla voda odebrána výhradně na pozemku vlastníka a zpět do téhož toku vrácena (v místě nalézajícím se ještě před hranicí sousedícího pozemku - šlo téměř o shodnou formulaci s tou, kterou jsme mohli již nalézt ve výše komentovaném článku 498 Vladislavského zřízení zemského, vydaném v roce 1500). V následujícím ustanovení se pak hovořilo o tom, že z vodního toku je též možné odebírat vodu pro napouštění rybníků - avšak pouze v takové míře, která by neohrozila níže položeného souseda, který též vodu využíval pro své dříve vybudované vodní mlýny (Čáda, F., ed., Zemské zřízení moravské z roku 1535, spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, 1937, s. 132-133). Zemské zřízení vydané v roce 1535 bylo již v roce 1545 novelizováno. Můžeme zde nalézt článek 248, který má téměř shodné znění jako výše uvedený článek 118 obsažený ve starší redakci z roku 1535. Navíc se zde pak nachází dodatek o tom, že pokud "vody" (tj. prudký proud vodního toku /především následkem povodňových událostí/) vlastníkovi pozemku "vezmú" část břehu - "je to jeho škoda". Naopak naplavený břeh je "jeho zisk" (Janiš, D., ed., Práva a zřízení Markrabství moravského z roku 1545: /pokus moravských stavů o revizi zemského zřízení/: historický úvod a edice, 2005, s. 215 - pro srovnání viz též výše uvedená citace závěrečného článku Knihy Drnovské /Brandl, V., ed., Kniha Drnovská, 1868, s. 126/). Za veskrze již "moderní" lze označit bezprostředně následující článek 249 a 250 (v podstatě šlo o nález soudu ve složení: Jan Berka z Dubé, Jan z Žerotína a Jakub z Šarova), kde se hovoří o zákazu vypouštění (s ohledem na zde zmiňovaný častý úhyn ryb) "vod" (ve smyslu současné vodohospodářské terminologie bychom dnes užili pojem odpadní vody) z nádrží postavených nedaleko od vodních toků a určených k máčení lnu a konopí (vypouštěné znečištění /byť obsahující převážně jen organické látky/ mívá samozřejmě značný dopad na jakost povrchové vody ve vodních tocích).

Nejen ve výše pojednávaných zemských zřízeních, ale i v tehdy vydaných kodifikacích tzv. městského práva můžeme (byť sporadicky) zaznamenat rovněž ustanovení, která měla svým způsobem vodoprávní charakter. K tomu je však zapotřebí se i zmínit o tehdejší historické (poněkud neobvyklé) situaci - na vzniku těchto kodifikací měla zájem nejen česká královská města - ale též (a to v nemalé míře - především po uzavření tzv. Svatováclavské smlouvy v roce 1517, následně i po usnesení zemského sněmu v roce 1523) česká šlechta (Malý, K. a kol., Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 2010, s. 109). Nejprve se zmíníme o Právech městských, která zpracoval univerzitní mistr Brikcí z Licka (Licska /Kouřimský/). Uvedená kodifikace sice nebyla oficiálně potvrzena - byla však v praxi českými městskými soudy často používána. Již zde padla zmínka o tom, že pokud došlo k významné povodňové události, pak byl obžalovaný při nedostavení se k soudu omluven (Jireček, H., ed., Codex juris Bohemici, Tomi III., pars III., Mag. Victorini a Všehrd opus bohemicum "De jure terrae Bohemiae libri novem", 1874, s. 45). V kapitole osmé Práv městských z roku 1536 (Brikcí z Licka, M. - Jireček, J., ed. - Jireček, H., ed., M. Brikcího z Licka Práva městská, 1880, s. 77) je rovněž téměř stejné ustanovení. Protože se v daném dokumentu jedná spíše jen o "užší" působnost městského práva, můžeme v něm zaznamenat též ustanovení související s problematikou tehdejší (ještě ne zcela rozvinuté) raně novověké městské zástavby. Problém fekálního znečištění, které bylo mj. příčinou mnoha epidemií, je dostatečně znám - jako "ryze intuitivní" (spíše však jen s ohledem na zápach) lze pak charakterizovat požadavek na umístění příslušných (neodkanalizovaných) zařízení pouze ve stanovené vzdálenosti od hranice sousedícího pozemku (tamtéž, s. 129-130). Problém související se srážkovými vodami řeší i současné české vodní právo. Ve 27. kapitole pak bylo dokonce stanoveno, že "mezery" (tj. pozemky) mezi domy sloužící k odvádění těchto vod patří obci (tamtéž, s. 172).

Další, daleko významnější, kodifikací městského práva, vydanou tiskem v roce 1579, se stala Práva městská království českého. Král tento dokument potvrdil a apelační soud jej v roce 1580 prohlásil za závazný pro soudní praxi. Zákoník byl pak dokonce přeložen i do němčiny. S ohledem na tehdejší pojímání právních vztahů k vodám nelze opominout článek F. XXXVII., kde již byla obsažena (v podstatě římskoprávní) zásada o jak "svobodných cestách", tak i například "mezerách mezi domy" sloužících k odvádění srážkových vod - ty nepatřily majitelům sousedních domů, ale byly chápány jako majetek obce. Též se ve stejném článku nalézá ustanovení, že mezi obecní majetek patří jak břehy při řekách, tak i říční ostrovy (Kristián z Koldína, P. a Jireček, J., ed., Codex juris Bohemici, Tomi 4., pars 3, Monumenta juris municipalis. Sectio 2., 1876, s. 188; Malý, K. et al., Práva městská Království českého: edice s komentářem, 2013, s. 192). S ohledem na tehdejší pojímání právního vymezení srážkových vod lze jmenovat článek K. XXVI., ve kterém bylo stanoveno, že nesmí nikdy docházet k tomu, aby prostřednictvím žlabů docházelo ke škodě na majetku souseda (Kristián z Koldína, P. a Jireček, J., ed., Codex juris Bohemici, Tomi 4., pars 3, Monumenta juris municipalis, Sectio 2., 1876, s. 277; Malý, K. et al., Práva městská Království českého: edice s komentářem, 2013, s. 254). Ve článku K. XXVIII. můžeme nalézt požadavek, který stanovil, že již v této době nebylo povoleno libovolně (na úkor jiných) odvádět dešťovou vodu či odvádět vodu znečištěnou (odpadní). Ve článku K. XXX. je obsažena ta zásada, že jestliže studna současně patří oběma vlastníkům sousedících pozemků, pak jsou povinni se o ni společně starat a nést náklady na její opravu rovným dílem (Kristián z Koldína, P. a Jireček, J., ed., Codex juris Bohemici, Tomi 4., pars 3, Monumenta juris municipalis, Sectio 2., 1876, s. 277; Malý, K. et al., Práva městská Království českého: edice s komentářem, 2013, s. 254-255). Velká pozornost je v Koldínově zákoníku věnována srážkové vodě (v nadpise kapitoly L. označovaná jako "aqua pluvia" - "voda nápadní aneb dšťová"). Jsou jí věnovány celkem čtyři články (L. III., L. IV., L. V. a L. VI.), ve kterých jsou stanoveny obecné zásady platné pro její odvádění (Kristián z Koldína, P. a Jireček, J., ed., Codex juris Bohemici, Tomi 4., pars 3, Monumenta juris municipalis, Sectio 2., 1876, s. 289-300; Malý, K. et al., Práva městská Království českého: edice s komentářem, 2013, s. 262).

Výše popsaný Koldínův zákoník jsme uvedli jako poslední před zásadním historickým přelomem českých dějin, který nastal v roce 1620. První významnou kodifikací, která vyšla po tomto datu bylo tzv. Obnovené zřízení zemské. Tento zákoník byl v roce 1627 publikován pouze v německé verzi - český tisk nebyl plně dokončen. Politickým a jiným dopadům, které tato kodifikace způsobila se věnovat nebudeme - s ohledem na tehdejší pojetí právních vztahů k vodám (především povrchovým) je pro nás zajímavé nejprve ustanovení obsažené v článku Q. XL. (Jireček, H., ed., Obnovené právo a Zřízení zemské dědičného království Českého = Verneuerte Landes-Ordnung des Erb-Königreichs Böhmen 1627, 1888, s. 476). Svým způsobem obdobně jako tomu bylo v článku 574 (podle nové edice - viz výše) Vladislavského zřízení zemského se zde vymezují splavné vodní toky (především s ohledem na vory zabezpečující dostatek dříví pro potřeby tehdejších měst) jako "svobodné" - a to dokonce i v Praze (což do této doby plně neplatilo). Hned následující článek Q. XLI. (tamtéž, s. 478) pojednával o zákazu budovat jak na Labi, tak i na jiných vodních tocích vysoké příčné stavby (jezy /tedy překážky/), které by zabránily tahu lososů (šlo v podstatě o stejný požadavek, který byl již dříve formulován v článku L. 51. obsaženém v zřízení zemském z roku 1564 (Jireček, J. - Jireček, H., Zřízení zemská Království českého XVI. věku, 1882, s. 619). V článku Q. XLIII. pak můžeme zaznamenat ustanovení (svým způsobem "duplicitní" k již výše zmiňovanému článku Q. XL.), které mělo zabezpečit, "aby od nižádného plavení dříví stavům bráněno nebylo" (Jireček, H., ed., Obnovené právo a Zřízení zemské dědičného království Českého = Verneuerte Landes-Ordnung des Erb-Königreichs Böhmen 1627, 1888, s. 478; viz též Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 11). Jako zcela "zvláštní" (s ohledem na v současnosti platnou právní zásadu tzv. obecnosti - viz Gerloch, A., Teorie práva, 2001, s. 31) je možné označit "individuálně vymezený" zákaz vybírání vodního cla (adresovaný pouze Pražanům) obsažený v článku Q. XLIV. (tamtéž, s. 478; viz též Zíbrt, Č., Praha se loučí s Podskalím: Pamětní list slavnosti, pořádané od místního odboru Ú. M. Š. pro král. Vyšehrad a okolí, 1910, s. 14). Článek Q. XLVI. obsahuje ustanovení velmi podobné již výše komentovanému článku 498 obsaženému ve Vladislavském zřízení zemském (šlo též o obdobu článku E. 24. znění zemského zřízení z roku 1549 a L. 50. z roku 1564). Na závěr této části je zapotřebí se též zmínit o článku Q. XLVII. (Jireček, H., ed., Obnovené právo a Zřízení zemské dědičného království Českého = Verneuerte Landes-Ordnung des Erb-Königreichs Böhmen 1627, 1888, s. 480). Byl zde stanoven zákaz napouštění rybníků do takové výše hladiny, která by mohla způsobit zatápění sousedních pozemků. Po českém Obnoveném zřízení zemském vyšlo i na Moravě (o rok později - 1628) Obnovené zřízení zemské dědičného Markrabství moravského. S ohledem na námi pojednávanou problematiku je zde možné nalézt pouze dva články (XCII. a XCIII. /Jireček, H., ed., Verneuerte Landes-Ordnung des Erb-Markgrafthums Mähren = Obnovené zřízení zemské dědičného markhrabství moravského, 1890, s. 378-381/) - v nich byla obsažena v podstatě téměř shodná ustanovení (ne však všechna) jako ta, která jsme ve zkratce popsali již výše u české verze zemského zřízení. Obě kodifikace pak platily v podstatě až do roku 1811, kdy byl vyhlášen Všeobecný občanský zákoník (ABGB /viz níže/).

V době, která bývá charakterizována jako perioda absolutistického státu, byly publikovány především tzv. sbírky panovnických nařízení - například Codex Ferdinandeo-Leopoldino-Josephino-Carolus (autorem Jakub Jan Weingarten - obsahuje zákonodárství čtyř habsburských panovníků /Ferdinanda IV., Leopolda I., Josefa I., a Karla VI./). Za důležitý právní dokument lze označit rovněž Codex austriacus ordine alphabetico compilatus. Tato obsáhlá sbírka mj. opětovně publikovala starší mlýnské řády - a to Ferdinanda I. z roku 1535, Maxmiliána II. z roku 1572, Rudolfa II. z roku 1576, Matyáše z roku 1618 a Ferdinanda II. z roku z roku 1643 (Němec, J., ed., Hladný, J., ed. a Blažek, V., Voda v České republice, 2006, s. 133; Šilar, J., ed. a Böhm, A., ed., Vodní zákon a souvisící předpisy, 1975, s. 26). Pokud jde o právo zřizovat rybníky, nelze opominout sbírku Tractatus de iuribus incorporalibus Leopolda I. z roku 1679. Namísto dřívějšího výhradního práva pozemkových vrchností na zřizování rybníků zde bylo stanoveno, že již každý mohl na svém pozemku vybudovat vodní nádrž či rybník (Němec, J., ed., Hladný, J., ed. a Blažek, V., Voda v České republice, 2006, s. 133). S ohledem na právní vztahy k vodám lze z tohoto období rovněž jmenovat patent o plavbě v Čechách z 31. května 1777 (Jičínský, K., Vodní právo, 1870, s. 75). Přednost dostala plavba před případným energetickým využitím splavných vodních toků vodními mlýny (Hubert, M., Stará plavba na dolní Vltavě, 2006, s. 9). V § 1 tohoto dokumentu, který byl též nazýván "Navigační nařízení", bylo stanoveno, že na splavných řekách se zakazuje vybudovat nové vodní dílo (mlýn či jez) bez dříve získaného guberniálního schválení. Uvedené ustanovení pak bylo tzv. republikováno v guberniální vyhlášce vydané 28. března 1835 (podrobněji viz níže).

V 18. století došlo v Rakouském císařství ke kodifikaci práva pod vlivem Napoleonova Code Civil (kde je možné vysledovat již ve značné míře recepci římského práva). V roce 1811 byl vydán Obecný občanský zákoník (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch /proto zkráceně nazývaný ABGB/), vyhlášený patentem ze dne 1. června 1811 č. 946 sb. z. s. - zde se nacházela i vodoprávní ustanovení. Všechny splavné řeky byly pojímány coby veřejný majetek (statek) určený k užívání všech (občanů - státních příslušníků) - jako "res publicae, quae in communi usu sunt". Obecný občanský zákoník byl základem práva pro celé 19. století (v Rakousku platí ABGB dodnes - asi tři čtvrtiny textu nebyly k dnešnímu dni dotčeny žádnou z novel). Zákoník vycházel (obdobně jako /ne o mnoho/ starší Code Civil) jak z tradic římského práva, tak z koncepce tzv. přirozeného práva. S ohledem na námi pojednávané téma je zapotřebí (byť jen informativně) se zmínit i o úvodních ustanoveních druhého dílu - části s názvem: O věcech a jejich právním rozdělení (Von Sachen und ihrer rechtlichen Einteilung). V úvodním § 285, nazvaném Pojem věci v právním smyslu (Begriff von Sachen im rechtlichen Sinne), bylo stanoveno, že "vše, co se liší od osoby a slouží k potřebě lidí, se nazývá věcí" (v právním smyslu). V § 287 bylo obsaženo následující velmi důležité ustanovení: "Věci, které jsou všem (občanům) ponechány jen k užívání, jako silnice, veletoky (velké řeky), řeky, mořské přístavy a mořské pobřeží, se nazývají obecným nebo veřejným majetkem (statkem). To, co je určeno k pokrytí potřeb státu, jako mincovní, poštovní a jiný regál, komorní statky, díla báňská a solní, daně a cla, je nazýváno státním majetkem (tvoří státní aktiva)." Uvedenou formulaci lze označit za zcela "revoluční". Regál byl samostatně vymezen a "oddělen" od "res publica". Od této chvíle lze vodní právo chápat převážně jako součást širší oblasti práva veřejného (před rokem 1811 též můžeme v Čechách a na Moravě jen v omezené míře hovořit o "vodním právu" - jako vhodnější se jeví spíše použití označení: "právní vztahy k povrchovým či podzemním vodám"). S ohledem na vymezení ostrovů nacházejících se uprostřed vodních toků nelze opominout § 407 tohoto obsáhlého zákoníku: "Vznikne-li uprostřed vody (vodního toku) ostrov, jsou vlastníci pozemků, které na obou březích podél ostrova leží, výlučně oprávněni přivlastnit si vzniklý ostrov dvěma stejnými díly a rozdělit si ho na základě poměru délky svých pozemků. Vznikne-li ostrov v jedné polovině vodního toku, má na něj nárok pouze vlastník bližšího břehu. Ostrovy ve splavných řekách zůstávají vyhrazeny státu." (viz též starší překlad v publikaci: Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 413-414). Po tomto ustanovení následoval § 408: "Vzniknou-li ostrovy jen tím, že voda vyschne nebo se rozdělí na několik proudů či zaplaví pozemky, zůstávají práva související s dřívějším vlastnictvím neporušena." Při extrémních povodních může i docházet k výrazným změnám u koryt vodních toků - o tom pojednával § 409: "Opustí-li vodní tok své řečiště (koryto vodního toku), mají především majitelé pozemků, kteří novým tokem vody utrpěli škodu, právo, aby se jim za opuštěné řečiště (koryto vodního toku) nebo z jeho ceny dala náhrada." (viz též starší překlad v publikaci: Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 414). Bezprostředně pak navazovalo ustanovení obsažené v § 411: "Kromě případu takového odškodnění, patří opuštěné řečiště, jak již bylo ustanoveno o nově vzniklém ostrovu, majitelům přilehlého břehu." Též lze citovat § 412: "Země, kterou voda znenáhla naplaví na břeh, patří vlastníkovi břehu." Obdobnou formulaci jsme již mohli zaznamenat v Knize Drnovské (Brandl, V., ed., Kniha Drnovská, 1868, s. 126). "Opačné" ustanovení je možné nalézt v § 412: "Byla-li však značná část země působením řeky naplavena na cizí břeh, pozbude k němu dřívější držitel vlastnické právo jen tehdy, když ho do roka nevykoná." Jako závěrečnou citaci z tohoto zákoníku uvedeme ještě část § 413: "Každý držitel pozemku je oprávněn opevnit svůj břeh proti působení řeky (vodního toku). Nikdo však nesmí zřizovat taková díla nebo porosty, které by řádný tok řeky (vodního toku) měnily nebo které by mohly překážet plavbě, mlýnům, rybářství nebo jiným cizím právům." (viz též starší překlad v publikaci: Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 414). Z výše uvedených citovaných ustanovení jednoznačně vyplývá, že rakouský Obecný občanský zákoník rozlišoval jak statek (majetek) státní, tak soukromý - rovněž i vody dvojího druhu, a to jednak veřejné, jednak (bohužel zcela nepřímo) i soukromé (Šilar, J., ed. a Böhm, A., ed., Vodní zákon a souvisící předpisy, 1975, s. 27). Druhé jmenované však specifikoval evidentně nedostatečně (Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 16).

V roce 1814 byl vydán Obecný mlýnský řád ze dne 1. prosince č. 75 sb. zák. pol. S ohledem na vodní právo lze za důležitý označit především článek 1, který má (v českém překladu) toto znění: "Žádná stavba mlýna, žádná změna řečiště (koryta vodního toku), přítoku aneb odtoku, jezu (hráze), stavidla, žádné zvýšení aneb snížení cejchu, prahu, stupně, žádné odvádění (vody) z řeky nebo potoka, žádné opevňování břehu nebo zahrazení, rovněž žádná změna mlýna v jinou provozovnu, nesmí být uskutečněna bez úředního povolení a bez předběžné dohody s těmi, jejichž zájmy tímto mohou být dotčeny" (překlad /s menšími následnými úpravami/ převzat z: Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 423-424; původní německý text je dostupný na internetových stránkách: https://alex.onb.ac.at; starší český překlad viz: Kalousek, J., ed., Archiv český čili staré písemné památky české i moravské sebrané z archivů domácích i cizích, díl XXV, Řády selské a instrukce hospodářské 1781-1850, 1910, s. 512-516; český překlad uvádí též Klempera, J., Vodní mlýny v Čechách VI., Královéhradecko, Pardubicko, Jaroměřsko, Chlumecko, Novobydžovsko, Hořicko, Litomyšlsko, Českotřebovsko, Vysokomýtsko, Náchodsko, Dobrušsko, Lomnicko, Novopacko, 2003, s. 9-14). Z tohoto mlýnského řádu je pro nás ještě zajímavý následující článek 2: "Každý má právo, řádným způsobem, žádat o zřízení nového podniku (provozu); politický úřad však má udělit žádané povolení pouze tehdy, pokud tím bude dosažen větší užitek pro veřejnost, a též pokud se to stane bez poškození těch, kteří sousedí s potokem nebo řekou, či bez omezení dosavadního užívání vody a bez porušení nebo oslabení činnosti (výkonu) stávajících vodních děl." Důležitou zde byla především ta okolnost, že již každý měl právo žádat o povolení ke zřízení vodního mlýna (či jiného zařízení - využívajícího především energetický potenciál vodního toku) u tzv. politického úřadu (tím došlo k odstranění regálu místní /především šlechtické/ vrchnosti). Důležité bylo i to, že zde byla obsažena zásada vyslyšení nároků všech zúčastněných stran (Šilar, J., ed. a Böhm, A., ed., Vodní zákon a souvisící předpisy, 1975, s. 27).

Za další význačný právní dokument z počátku 19. století (o kterém jsme se částečně již zmínili v souvislosti s patentem o plavbě v Čechách z 31. května 1777) je možné označit Guberniální dekret ze dne 18. dubna 1825 č. 6684, jímž vyhlašuje se dekret dvorské kanceláře ze dne 13. ledna 1825 č. 989 o zásadách, jimiž mají se úřady spravovati v příčině konkurence při stavbách vodních (Vorzeichnung bestimmterer Grundsätze zum Benehmen der Behörden bei den Verhandlungen über die in der Konkurrenz mehrerer Interessenten ausführenden Wasserbaulichkeiten /Pr. G. s. 1825, Bd. VII, Seite 78/). V té době byla (jak již jsme výše zmínili) státem na splavných řekách preferována plavba před jejich energetickým využitím - což je patrné ze znění § 1: "Na splavných řekách nesmí se zříditi žádná nová stavba buď mlýn nebo jez, žádné odvádění vody z řeky, též žádné zahrazení bez předchozího povolení gubernia, ač-li nebyla stavba shledána škodlivou a volné plavbě překážející." (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 425). Následující § 2 měl toto znění: "Kdo zřídí takovou stavbu bez předchozího povolení nebo jiným způsobem, než to bylo vyznačeno ve schváleném pláně, bude k tomu přidržen, aby ji beze všeho zase odklidil. Stejné následky stíhají toho, kdo provede při opravě jezu nebo jezové propusti zvýšení nebo vůbec změnu překážející plavbě." V dalších paragrafech pak bylo mj. stanoveno, že při každoročním odchodu ledu museli mlynáři a ostatní majitelé vodních děl včas odstranit desky (dřevěné hrazení) vložené do propustí. Dále pak bylo zakázáno vhazovat svévolně kameny nebo jiné předměty do vodního toku, který sloužil k plavbě. V § 8 pak bylo též určeno, že tzv. potahové stezky musely být zřízeny a udržovány na náklad dotyčných majitelů či držitelů vodních děl, pokud jejich díla překážela nerušenému potahu.

Další význačným dokumentem v oblasti vodního práva se stalo Nejvyšší rozhodnutí ze dne 30. října 1830, vyhlášené guberniálním dekretem 19. listopadu 1830 č. 49286, o zásadách řízení při stavbách vodních (tzv. "Wasserbaunormale" /Pr. G. s. 1830, Band XII., Seite 582/ - německý text je dostupný mj. i v publikaci: Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 586-590 /samozřejmě též na internetových stránkách: https://alex.onb.ac.at/). Odstavec 1 (námi přeložený do češtiny) má toto znění: "Před započetím každé vodní stavby (vodního díla) by měly být zjištěny srovnatelné užitky při obdobných okolnostech ve vztahu k potřebným finančním nákladům spolu s přivoláním příslušných účastníků řízení (interesentů). S ohledem na užitečnost jakékoliv stavby je zapotřebí zvážit jak pozitivní užitek, který je očekáván, tak i odvrácení případných negativních vlivů, kterých by se bylo možno obávat při upuštění od plánované stavby. Pod pojmem účastník řízení je zapotřebí chápat jak státní správu, pokud je k tomu povolána, tak i úřady tuto správu zastupující - též i jednotlivé soukromé osoby, jejichž zájmy mohou být (tímto) dotčeny." S ohledem na větu třetí tohoto odstavce lze konstatovat, že tehdejší právní úprava (vytvořená téměř před dvěma stoletími) byla zcela "moderní" - obdobné tvrzení je zcela oprávněné i s ohledem na znění bezprostředně navazujícího odstavce 2: "O provedení plánované vodní stavby (vodního díla) má rozhodovat k tomu povolaný úřad s ohledem na svou oblast působnosti." V následujícím textu lze nalézt především ustanovení, která vymezovala pokrytí nákladů, souvisejících s vodními stavbami (vodními díly), které byly shledány jako nezbytné či potřebné. K tomu byl povolán jak stát, tak soukromí účastníci řízení (interesenti). Náklady vodních děl sloužících jen ryze k státním účelům se pokryly výhradně z prostředků státní pokladny (státního rozpočtu). K těm patřily ty stavby, které bylo zapotřebí vybudovat výhradně pro potřeby říční plavby loděmi nebo vory nebo u hraničních vodních toků k zajištění břehů s ohledem na státní území v Uhersku. Vodní díla, která se vybudovala pouze k dosažení soukromých účelů měla být hrazena výhradně z prostředků dotčených soukromých osob, které z toho měly prospěch, či u kterých by tím došlo k odvrácení příslušné újmy. Když byla stavba (i když přednostně budovaná k zajištění státních /veřejných/ cílů) také ku prospěchu soukromým osobám - pak též tyto proporcionálně na ní přispívaly. Následující ustanovení pak velmi podrobně vymezovala, do jaké míry má stát přispívat na vodní díla (viz též Šilar, J., ed. a Böhm, A., ed., Vodní zákon a souvisící předpisy, 1975, s. 27).

V roce 1835 vyšla guberniální vyhláška ze dne 28. března 1835, č. 13.102, provinc. sbírky zákonů království českého pro rok 1835, čís. 89 (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 425-426; Müller, B., ed., Vodní právo: Sbírka nejdůležitějších zákonů a nařízení týkajících se vodního práva pro historické země Čechy, Moravu a Slezsko, 1934, s. 11-15; https://alex.onb.ac.at). Hned v § 1 byl dán následující požadavek: "Na splavných řekách nesmí se zříditi žádná nová stavba buď mlýn nebo jez, žádné odvádění vody z řeky, též žádné zahrazení bez předchozího povolení gubernia, ač-li nebyla stavba shledána škodlivou a volné plavbě překážející." Opětovně lze zaznamenat (jako tomu bylo jednak v guberniálním dekretu ze dne 18. dubna 1825 č. 6684, jímž vyhlašuje se dekret dvorské kanceláře ze dne 13. ledna 1825 č. 989 o zásadách, jimiž mají se úřady spravovati v příčině konkurence při stavbách vodních - tak i v dřívějším patentu o plavbě v Čechách z 31. května 1777 /Jičínský, K., Vodní právo, 1870, s. 75/), že přednost měla plavba před případným energetickým využitím splavných vodních toků jak vodními mlýny, tak i tehdejším rychle se rozvíjejícím manufakturním průmyslem (Hubert, M., Stará plavba na dolní Vltavě, 2006, s. 9). Následovalo velmi striktní ustanovení obsažené v § 2: "Kdo zřídí takovou stavbu bez předchozího povolení nebo jiným způsobem, než to bylo vyznačeno ve schváleném pláně, bude k tomu přidržen, aby ji beze všeho zase odklidil."

Před význačnou změnou, která nastala u českého vodního práva - tj. před vydáním českého zákona zemského č. 71/1870 čes. z. z., "o tom, kterak lze vody užívati, ji svozovati a jí se brániti" lze nalézt v jiných, dříve vydaných, zákonech řadu ustanovení, která bychom mohli označit za vodoprávní, či která s oblastí vodního práva velmi úzce souvisela. Jako význačnou kodifikaci lze v této souvislosti jmenovat především císařský patent ze dne 3. prosince 1852, č. 250 ř. z., jímž se vydává lesní zákon s platností od 1. ledna 1853 (zkráceně pak lesní zákon). Nejprve uvedeme znění první části § 26: "Ku plavení dřev (k dopravě dřev nesvázaných po vodě, čili k tak zvané plavbě, pak ku plavení dřev svázaných nebo nesvázaných ve vorech pomocí zvláštních staveb vorových), jakož i ke zřízení staveb plavebních (strojů plavních), potřebí jest zvláštního povolení. Dávati povolení toto přísluší úřadu krajskému, a v zemích, kde úřadů krajských není, politickému úřadu zemskému, nechť má plavba se díti jenom jedním okresem nebo více okresy téhož kraje; úřady ty pak mohou povolení takové dáti nanejvýš na tři léta." Problematice plavení dřeva byly věnovány i následující § 27-31. V § 32 bylo ustanovení, které vymezovalo náležitosti povolení stavby sloužící ku plavení dříví - v případě většího počtu uchazečů (pokud by nedošlo mezi nimi k dohodě). V § 33 byly stanoveny požadavky na zřízení nové stavby potřebné ku plavení dříví. Uvedené problematice pak byla věnována pozornost i v následujících § 34-43 (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 404-409).

I ve stávajícím platném znění zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, lze nalézt následující ustanovení obsažené v § 4 odst. 2: "Důlní vody se pro účely tohoto zákona považují za vody povrchové, popřípadě podzemní a tento zákon se na ně vztahuje, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak." V příslušné poznámce pod čarou je pak citován v současnosti platný zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů. Tato i dnes platná "zvláštnost" uvedená ve znění základního současného vodoprávního předpisu má své historické "kořeny". Jak již jsme naznačili (a níže podrobněji popíšeme) - český zákon zemský č. 71/1870 čes. z. z. byl vydán poněkud "opožděně" - především pak až po Všeobecném zákonu horním ze dne 23. května 1854, č. 146 ř. z. Právě v něm byl v § 128 vymezen pojem důlních vod - a to následovně: "Podnikateli hor zůstává vyhrazeno přednostní právo na užívání vod, jichž při kutání dobyl, pro účely provozu hornictví a hutnictví i s příslušenstvím, i když je nechá vytéci na den, a to až k jejich spojení s jinými stálými denními vodami." (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 411). O důlní vodě jsme se již výše zmínili v souvislosti se zákoníkem Václava II - Královským horním právem (Ius regale montanorum). Tato voda byla mnohdy při důlní činnosti užitečná - jindy však často horníkům na obtíž. V následujícím § 129 pak bylo stanoveno: "Činí-li na takové důlní vody nárok někdo jiný, budiž držitel hor vyzván horním úřadem, aby v přiměřené lhůtě prohlásil, chce-li jich v příštích pěti letech ku provozování hor užívat. Neučiní-li držitel hor v této lhůtě takového prohlášení nebo neužije-li v příštích pěti létech práva mu vyhrazeného, mohou vody dolové (důlní) být propůjčeny i jiným osobám k jakýmkoliv účelům." Při porovnání se současnou platnou úpravou (jak horního, tak vodního práva) lze ve Všeobecném zákonu horním ze dne 23. května 1854 nalézt poměrně rozsáhlé kompetence (s ohledem na "širší" vodoprávní pojetí) - jako příklad lze uvést tehdejší znění § 131 (uvádíme pouze vybrané úryvky): "Propůjčení hor opravňuje současně držitele, aby ... zřizoval přístroje, stroje a dílny všeho druhu k odvádění vod (zbavení dolů vody) ... zřizoval vodní nádrže, jezy a vodovody ku provozu svých závodů."

Vydání základní normy vodního práva se bohužel značně opožďovalo (viz i výše uvedená dříve vydaná kodifikace lesnická a hornická). Již v roce 1835 lze zaznamenat požadavek dolnorakouských stavů a zemědělské společnosti na vydání komplexní vodoprávní normy. Uplynula delší doba - teprve až v roce 1850 (na základě požadavků zemědělského kongresu) vznikl první návrh znění zákona o právu vodním. Tzv. osnova zákona byla zaslána ministerstvu vnitra - do roku 1862 však byly bohužel veškeré legislativní práce pozastaveny. Důvodem byla pravděpodobně ta okolnost, že v návrhu se nacházela (v té době evidentně "konfliktní") zásada, která hovořila o tom, že tekoucí (povrchové) vody nejsou - a ani nesmí být (po vzoru římského vodního práva) předmětem výhradního a výlučného vlastnického práva (Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 17). Již podrobnější vládní předloha zákona vznikla na základě podkladu zaslaného ministerstvem obchodu (po prozkoumání předlohy státní radou) v roce 1865. Určitým problémem bylo, zda navrhovaný zákon by měl mít buď působnost zemskou, nebo říšskou. S ohledem na tuto nastalou situaci se tak legislativní práce opětovně zpomalily. Problém byl i se zemskými sněmy (šlo sice /z celkového počtu 17 zemí/ jen o Čechy, Halič, Bukovinu, Štýrsko a Tyrolsko - těchto pět zemských sněmů totiž považovalo vodoprávní oblast za záležitost ryze zemědělského charakteru - tedy v kompetenci plně příslušející jednotlivým zemím /jiné sněmy naopak v podstatě souhlasily/). Díky nejednotnému názoru vzešlému z jednotlivých zemí tak nakonec vznikly zákony dva - jak říšský, tak i zemský. Nejprve se budeme věnovat prvnímu z nich.

V roce 1869 byl konečně předložen říšské radě návrh říšského zákona - ten po schválení vyšel jako říšský vodní zákon č. 93/1869 ř. z. - sloužil v Předlitavsku jen jako zákon rámcový. Přejal řadu principů římského vodního práva. V první části zákona (§ 1-6) byly vymezeny právní vlastnosti vod. Ve druhé části (§ 7-9) bylo pojednáno užívání veřejných vod (vodních toků) k plavení vorů a plavbě lodí. Například § 7 stanovil, že držitelé břehů jsou povinni zdarma umožnit, aby lodi a vory přistávaly na místech od úřadu k tomu stanovených. Ve třetí části (§ 10-18) lze nalézt ustanovení o vodách (vodních tocích) soukromých, ve čtvrté části (§ 19) pak o právu lovit ryby. Pátá část (§ 20-25) se věnovala tzv. vodním družstvům; v šesté části (§ 26) byly stanoveny povinnosti soukromých vlastníků s ohledem na příslušný příspěvek požadovaný při zřizování vodních staveb prováděných na náklad státu či země. V sedmé části (§ 27) se nacházelo zmocnění zemských sněmů k vydávání dalších zákonů v oblasti užívání povrchové vody a ochrany před ní (včetně provozování plavby). V poslední části (§ 28 a 29) můžeme nalézt ustanovení týkající se platnosti a účinnosti. Podle jak § 18 a 25, tak především § 27 říšského vodního zákona č. 93/1869 ř. z. měly zemské sněmy vydat podrobnější vodoprávní předpisy. Rakouské ministerstvo orby ve Vídni proto vypracovalo pro všechny zemské sněmy tzv. jednotnou osnovu zemských vodních zákonů.

Na základě říšského vodního zákona č. 93/1869 ř. z. byl vydán český zákon zemský č. 71/1870 čes. z. z., o tom, kterak lze vody užívati, ji svozovati a jí se brániti, moravský zákon zemský č. 65/1870 mor. z. z., o používání i provádění vod a obraně proti nim, a slezský zákon zemský č. 51/1870 slez. z. .z., o užívání a provádění vod i obraně proti nim. Český zemský zákon platil (s menšími změnami) až do doby vydání zákona č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství. Moravský a slezský zákon se od českého lišil pouze v některých detailech - oba posledně jmenované pak byly zrušeny protektorátním vládním nařízením č. 305/1942 Sb. (viz níže). V následujícím textu budeme popisovat jen ustanovení českého zákona. Ten (stejně jako říšský zákon č. 93/1869 ř. z.) členil vodní toky (vody - "vodstvo") na veřejné a soukromé. Za veřejné prohlásil vodní toky (řeky a "veleřeky") od místa, používaného v den, kdy vstoupil v platnost říšský vodní zákon, tj. dne 24. července 1869, k plavbě loděmi a vory - byly považovány za veřejný statek (majetek) v celém dalším toku i s vedlejšími rameny, bez ohledu na to, zda šlo o ramena přirozená či uměle vybudovaná. Nacházelo se zde též ustanovení, že veřejným majetkem jsou i ostatní (tekoucí) vody (podle dnešní platné vodohospodářské terminologie by šlo o vodní toky), popřípadě jezera ("vody stojaté"), u nichž nebude vyvrácena presumpce veřejnosti buď tím, že již podle zákona někomu patří, anebo že k nim někdo prokáže soukromý právní titul (uvedená problematika byla pojednána v § 1-3 českého zákona zemského č. 71/1870 čes. z. z. - při srovnání s § 1-3 zákona č. 93/1869 ř. z. lze konstatovat, že text byl v podstatě nezměněn). U vodních toků platilo, že byly od toho místa, kde začínala plavba lodí nebo vorů, i se svými vedlejšími rameny, veřejným majetkem, a to i tehdy, pokud se plavba po nich přechodně přerušila nebo zcela ukončila. V § 4 se uváděly vody (jak povrchové, tak podzemní), které byly podle zákona soukromými. Pouze pro informaci poznamenáváme, že znění § 4 zákona č. 93/1869 ř. z. a § 4 zákona č. 71/1870 čes. z. z. bylo téměř shodné (německé bylo "doslovně" shodné). Podle jak říšské, tak zemské verze platilo, že soukromou vodou byla především voda podzemní - též i srážková, která na daný pozemek dopadla a zde se případně po určitou dobu akumulovala, rovněž pak i voda shromážděná v (uzavřených) nádržích spolu s vodou nacházející se v kanálech či potrubí. Na základě ustanovení § 5 se v té době potoky pojímaly spíše jako vody (tj. vodní toky) soukromé - též i jako příslušenství daných pozemků. V § 6 bylo dáno, že tekoucí soukromé vodní toky může vláda prohlásit za veřejný statek (podle § 365 ABGB). Znění výše popisované části zákona č. 71/1870 čes. z. z. i podrobný komentář lze nalézt v řadě vydaných publikací i na internetových stránkách (Weger, V., ed., Zákon vodní pro král. České ..., 1906, s. 1-3; Müller, B., ed., Vodní právo: Sbírka nejdůležitějších zákonů a nařízení týkajících se vodního práva pro historické země Čechy, Moravu a Slezsko, 1934, s. 23-25; Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 25-34; Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 24-46; Peyrer von Heimstätt, C., Das österreichische Wasserrecht, 1880, s. 103-157; https://alex.onb.ac.at).

Ve druhé (poměrně obsáhlé) části zákona č. 71/1870 čes. z. z. (§ 7-40) byla pojednána širší oblast užívání vod (/v německé verzi "vodstva"/ - dnes by šlo pojmově o vody povrchové). V § 7 bylo stanoveno, jak se může užívat povrchová voda k plavbě a též, jak by se měly provozovat soukromé přívozy. V § 8 a 9 se jednoznačně stanovily povinnosti majitelů břehů veřejných řek. Šlo se o určitá věcná břemena, která tito museli strpět. Paragraf 10 hovořil o tom, že u soukromých vodních toků lze aplikovat (téměř) neomezené užívání povrchové vody příslušným majitelem pozemku (proti stávajícímu českému vodnímu právu se jednalo o výrazně odlišné pojetí). Podle ustanovení obsaženého v § 11 pak majitel pozemku nesměl povrchovou vodu užívat (spotřebovat nebo převádět) na úkor majitele dolního pozemku. V § 12 se pak nacházel ten požadavek, že nespotřebovaná voda, kterou majitel pozemku odvedl ze soukromého vodního toku, musela být vrácena zpět, a to dříve, než tento tok (většinou potok) přitekl k pozemku jiného (sousedícího) vlastníka. V § 13 se nalézala ustanovení týkající se možné soukromoprávní úmluvy za účelem společného užívání vody. Paragraf 14 stanovil, že u soukromého vodního toku mohou užívat majitelé protějších břehů vždy jen jeho příslušnou polovinu. V § 15 a 16 lze zaznamenat podobná ustanovení, jako jsou ta, která se nacházejí v současném zákonu č. 254/2001 Sb. v § 6 (obecné nakládání s povrchovými vodami). V § 17 pak bylo určeno, že ke každému jinému užívání (ale pouze veřejných vod) je vždy zapotřebí povolení "politického" (podle dnešního pojetí správního) úřadu. Jednalo se o klíčové ustanovení tohoto zákona. U soukromých vodních toků bylo nutné povolení pouze v případě, že by byla dotčena jiná práva. Rovněž se vyžadovalo získání povolení k vodním dílům, která by mohla změnit tok nebo výšku vody - případně i ohrozit stabilitu břehů. Důležité bylo i znění § 18, ve kterém se uvádělo, ke kterým vodním dílům je nezbytné povolení příslušného "politického" (správního) úřadu. Šlo o díla, kterými se "voda nahání" - tj. díla spojená s výstavbou "hnacích strojů" (dnes by šlo o energetické využití vodního spádu). Dále se pak zmiňovala díla, která sloužila ke vzdouvání vody "zdymadla". Dnes bychom mohli hovořit o přehradách, hrázích a jezech definovaných v současnosti (jako vodní díla) v § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb. V § 19 byla dána povinnost správního úřadu s ohledem na stanovení bližších podrobností v listině, kterou bylo povolení uděleno, tj. množství vody a vymezení místa, kde se příslušné užívání vody povolilo. V § 20 bylo doporučeno, aby příslušný úřad při povolování zohlednil i ostatní uživatele, kteří by případně mohli trpět nedostatkem vody. Šlo především o obce, které nejčastěji vodu potřebovaly pro domácnosti (včetně zemědělského hospodářství). Také nemělo dojít k případnému nedostatku vody pro požární potřebu. V § 21 bylo stanoveno, že veškerá vodní díla (a "stroje" - v 19. století to byla vodní kola nebo turbiny pohánějící mlýny či tovární zařízení /například transmisí/) musí být zřízena (i provozována) tak, aby nedocházelo k tomu, že by případně voda (nebo i led /ledová tříšť/) nebyla schopna odtékat. Rovněž se pamatovalo na zachování podmínek rybolovu. V § 22 bylo zajímavé ustanovení, které se týkalo záplav pozemků vzniklých vzdouváním vody. Majitel vodního díla musel souhlasit s provedením příslušných stavebních změn. Ty však byly provedeny na útraty těch, kteří požadovali možnost snížení hladiny pro případný stav v době záplav (například zřízení jezových propustí). Zároveň nemělo dojít ke snížení rozsahu energetického využití. Toto ustanovení se stávalo (na základě své určité nejednoznačnosti) příčinou mnoha sporů. Otázkou bylo, do jaké míry záplavy souvisely s vybudováním příslušného jezu (prahu, hráze), a také, jaká by nastala újma při provedených (majiteli okolních pozemků vyžadovaných) stavebních změnách u vodního díla. Velmi zajímavý byl rovněž § 23. V řeči dnešního vodního práva by bylo možné provést tuto interpretaci - u vodních děl se přikazovalo měřit výšku hladiny, a to za účelem dodržení stanovené maximální či minimální hladiny. Paragrafem 24 se určovaly povinnosti v případech, že by hladina přestoupila povolenou mez. Majitel vodního díla následně musel neprodleně odstranit překážky ve vodním toku - při minimálních hladinách měla být naopak stavidla uzavřena. Při nedodržení tohoto ustanovení šlo o přestupek podle vodního zákona (§ 71 - viz níže). V § 25 byl dán normativně odkaz na (později vydané) vládní nařízení č. 53/1872 z. z. čes. (technické určení typu "cejchu", tj. vodočtu). V § 26 se vysvětlovalo, že vodní právo se vztahuje k vodnímu dílu, nikoliv k osobě, která povolení získala (tak je tomu stále i v současnosti platné české právní úpravě). Práva a povinnosti přecházely na pozdějšího nabyvatele díla. V § 27 bylo určeno, že užívání vody se musí řídit vodoprávním výměrem, a též dalšími stanovenými podmínkami. Paragraf 28 zahrnoval poměrně rozsáhlá ustanovení. Šlo o zajištění veřejného zájmu či o další možné hospodářské využití tzv. soukromých vod (v současnosti by šlo převážně o tzv. drobné vodní toky) a možnou realizaci opatření, která by omezila škodlivé účinky povodní. Vodní zákon umožňoval (odkazem na § 365 ABGB) odejmout vlastnické právo a soukromý vodní tok vyvlastnit - následně pak provést prospěšná opatření. Podle § 28 se mohl (s ohledem na hospodářský zájem) zatížit ve prospěch majitele vodního díla cizí pozemek služebností vedení vody, a to kvůli jejímu lepšímu využití nebo proto, aby bylo zabráněno jejím škodlivým účinkům. V následujícím § 29 pak bylo též stanoveno, že ve vodoprávním povolení musí být vymezena lhůta, do které má být povolení využito - jinak po marném uplynutí zaniklo (analogické ustanovení lze nalézt ve stávajícím § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb.). Paragraf 30 pojednával o tzv. důlních vodách. O dříve vydaném horním zákonu jsme se již zmiňovali - v dané oblasti byl tehdy zcela jednoznačně nadřazen zákonu vodnímu (obdobně jako například později v zákonu č. 138/1973 Sb. či nyní v zákonu č. 254/2001 Sb.). Vodoprávní úřady měly kompetenci pouze při používání těchto vod mimo účely horní a v případech, kdy tyto vody ohrožovaly svými účinky veřejný zájem. V § 31 byl dán odkaz na lesní zákon pro případ povolování plavení dříví na řekách (o tomto zákonu jsme se již výše též zmiňovali). Paragraf 32 byl do určité míry obdobný § 28. Šlo zde o určení služebností (za přiměřenou náhradu) v případě výstavby zavlažovacích zařízení, stavidel, hrází, atp. Důležitým momentem se stávalo především prokázání tzv. národohospodářské důležitosti navrhovaného opatření. V § 33 byla dána zásada, že každý, kdo vodním dílem přeruší dosavadní komunikaci, se musí postarat o výstavbu mostů či lávek, a to na vlastní náklady. Podle § 34 bylo možné, aby majitel pozemku zatíženého služebností podle § 28 a 32 mohl žádat o společné využívání daného vodního díla. O výši příspěvku na provoz díla a míře spoluužívání rozhodl příslušný správní úřad. O nebezpečí požáru pojednával § 35. O povinnostech obcí postarat se v případě trvalého nedostatku vody o krytí nezbytné její potřeby pak § 36; šlo však o ustanovení do určité míry sporné, protože podle jiných tehdejších právních předpisů nebylo možné obec přímo donutit k opatřením stanoveným v § 36. Z uvedené formulace spíše vyplývala jen možnost případného vyvlastnění, které se vymezovalo v následujícím § 37. Bylo přípustné u soukromých vodních toků v rámci jejich užívání, pokud je příslušní vlastníci nepotřebovali - a to za přiměřenou náhradu. V § 38 pak bylo dáno upřesnění, že při nedohodě o výši náhrady související s vyvlastněním (jak podle § 28, tak § 37) se věc řeší soudně. V § 39 byla stanovena možnost vyvlastnění soukromých vod i v případě zajištění potřeby pouze části obce (samoty). V § 40 lze nalézt ustanovení, které pojednávalo o možném ohrožení práva rybolovu výstavbou příslušného vodního díla či užíváním vody. Majitelé práva rybolovu měli ve vodoprávním řízení v podstatě obdobná oprávnění, která by v současnosti odpovídala postavení dnešního účastníka vodoprávního řízení. Znění výše popisované části zákona č. 71/1870 čes. z. z. i podrobný komentář lze nalézt v řadě vydaných publikací i na internetových stránkách (Weger, V., ed., Zákon vodní pro král. České ..., 1906, s. 3-14; Müller, B., ed., Vodní právo: Sbírka nejdůležitějších zákonů a nařízení týkajících se vodního práva pro historické země Čechy, Moravu a Slezsko, 1934, s. 25-43; Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 34-102; Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 46-173; Peyrer von Heimstätt, C., Das österreichische Wasserrecht, 1880, s. 158-391; https://alex.onb.ac.at).

Čtvrtá část zákona pojednávala o melioracích, plavbě a ochraně před povodněmi. Paragraf 41 upravoval záležitosti spojené s výstavbou odvodňovacích a zavlažovacích zařízení. Podle § 42 bylo vždy zapotřebí vodoprávní povolení k ochranným a regulačním stavbám na veřejných tocích. Zároveň zde byl obsažen odkaz na § 413 ABGB. Obdobně i v následujícím § 43 se nacházel odkaz na § 413, a to pro břehy, hráze, koryta a nádrže. V § 44 byla dána povinnost dotčených majitelů vodního díla (strojů) řádně udržovat kanály a umělé náhony. S ohledem na ustanovení § 45 se jednalo o povinnosti v případech škodlivého působení vody nebo při odstraňování škod vzniklé vodou. Šlo však o ty případy, které nevymezoval § 44. Povinnost měli ti, kteří byli působením vody ohroženi. K provedení ochranných staveb se požadovalo vodoprávní povolení. Mohli je budovat (na svůj náklad) majitelé příbřežních ohrožených pozemků. Pokud by byli ohroženi i jiní vlastníci, pak se rozvrhly příspěvky (nutné k provedení opatření nebo ochranných staveb) na základě řízení za účasti znalce. Když se jednalo o ohrožení celých obcí, bylo nutné použít ustanovení § 46. Využil se institut tzv. vodního družstva (podrobně viz níže - šlo o § 52-69). Paragraf 47 řešil speciální situaci, kdy pozemek, na kterém byla vybudována stavba nikomu nepatřil. V praxi však tento případ v podstatě nikdy nenastal. Paragrafem 48 byla doplněna ustanovení § 407-412 ABGB - a to, že půda získaná na základě regulace vodního toku byla přidělena tomu, kdo tuto regulaci provedl. Paragrafem 49 se dávalo stavitelům nových vodních děl právo na vyvlastnění nemovitostí (případně možnost zatížení služebností) v mnohem širším rozsahu než podle § 28 a 32. Odlišné však bylo to, že se muselo jednat průkazně o tzv. veřejný zájem. Podle ustanovení § 50 se též umožňovalo v tomto zájmu užívat cizí pozemky s ohledem na výstavbu či údržbu vodních děl. Paragraf 51 pojednával o krizové situaci v případě velkého nebezpečí, které by mohlo nastat na základě protržení hráze či následkem povodně. Bylo dáno zmocnění "politickým" (správním) úřadům a starostům obcí k provedení nouzových opatření (bez jakéhokoliv správního řízení). Za tím účelem byli oprávněni žádat okolní obce o pomoc, dodání pracovních sil, povozů, nářadí, atp. V § 52 se zmiňovaly případy, kdy stát prováděl rozsáhlé regulační nebo jiné stavby, které byly značně nákladné. Přitom tyto stavby mohly některým právnickým osobám či majitelům sousedních pozemků přinášet značná finanční či hospodářská zvýhodnění. V takových případech se mohlo požadovat na dotčených osobách, aby přispěly na vybudování vodních děl. Znění výše popisované části zákona č. 71/1870 čes. z. z. i podrobný komentář lze nalézt v řadě vydaných publikací i na internetových stránkách (Weger, V., ed., Zákon vodní pro král. České ..., 1906, s. 14-18; Müller, B., ed., Vodní právo: Sbírka nejdůležitějších zákonů a nařízení týkajících se vodního práva pro historické země Čechy, Moravu a Slezsko, 1934, s. 43-51; Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 102-131; Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 173-218; Peyrer von Heimstätt, C., Das österreichische Wasserrecht, 1880, s. 391-487; https://alex.onb.ac.at).

Ve čtvrté části (§ 52-69) byla pojednána problematika tzv. vodních družstev. Tento institut byl poměrně často využíván v případech, kdy bylo zapotřebí vykonat rozsáhlá opatření, která se dotýkala více zúčastněných majitelů příslušných pozemků. Možným zájemcům o podrobné prostudování uvedeného institutu obsaženého v samostatné části zákona č. 71/1870 čes. z. z. lze doporučit původní text i komentáře, které mohou nalézt v řadě vydaných publikací - též na internetových stránkách (Weger, V., ed., Zákon vodní pro král. České ..., 1906, s. 19-24; Müller, B., ed., Vodní právo: Sbírka nejdůležitějších zákonů a nařízení týkajících se vodního práva pro historické země Čechy, Moravu a Slezsko, 1934, s. 52-63; Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 131-162; Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 218-242; Peyrer von Heimstätt, C., Das österreichische Wasserrecht, 1880, s. 487-558; https://alex.onb.ac.at).

Pátá část začínala § 70, ve kterém byla obsažena úvodní ustanovení o přestupcích a trestech. Poškozování vodních staveb se posuzovalo obdobně jako polní pych podle příslušných zákonů o ochraně polního majetku. Předmětem ochrany byly rybníky, sádky, hráze, jezy, studně, vodovody, atp. Vlastní přestupky podle vodního zákona stanovil § 71. Za tento čin se pokládalo přestoupení všech vodoprávních předpisů. Většinou šlo o změny na vodních dílech provedené bez povolení příslušného správního úřadu. Podle § 72 byl obviněný povinen též k náhradě škody, kterou způsobil. Dále pak mohl úřad požadovat odstranění tzv. "svémocných novot", tj. uvedení věcí do původního stavu. Paragraf 73 určil, že všechny vybrané pokuty plynuly do fondu určeného pro podporu vzdělanosti (kupodivu nikoliv na účely vodohospodářské). V § 74 byly definovány promlčecí lhůty. Znění výše popisované části zákona č. 71/1870 čes. z. z. (i podrobný komentář) lze nalézt v řadě vydaných publikací či na internetových stránkách (Weger, V., ed., Zákon vodní pro král. České ..., 1906, s. 25-26; Müller, B., ed., Vodní právo: Sbírka nejdůležitějších zákonů a nařízení týkajících se vodního práva pro historické země Čechy, Moravu a Slezsko, 1934, s. 63-67; Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 162-176; Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 242-258; Peyrer von Heimstätt, C., Das österreichische Wasserrecht, 1880, s. 558-578; https://alex.onb.ac.at).

Šestá část (§ 75-101) pojednávala o úřadech a řízení. Ustanovením § 75 byla všeobecně vymezena působnost "politických" (správních) úřadů ve vodoprávních věcech - v § 76 pak jejich místní příslušnost. Platila všeobecná zásada, že příslušným byl ten okresní ("politický") úřad (magistrát), na jehož území se dané vodní dílo nacházelo (nebo mělo být vybudováno). Ve složitějších případech (na hranici okresu) bylo rozhodující umístění hlavní části vodního díla. Zemské úřady prvoinstančně rozhodovaly ve věcech týkajících se staveb na vodních tocích užívaných k plavbě lodí a vorů. V § 77 byla podrobně pojednána možnost povolit provedení průzkumných prací ještě před vlastním zpracováním projektu a před jeho předložením vodoprávnímu úřadu - a to i na cizích pozemcích. Paragraf 78 určoval, jaké náležitosti má mít předložený projekt a žádost o povolení. Paragraf 79 ukládal povinnost úřadům předběžně posoudit předloženou žádost a dokumentaci především s ohledem na to, zda nedochází k ohrožení veřejného zájmu. V případě, že všechny podmínky byly splněny, pověřený referent si následně nechal dát zpracovat posudek úředního technického a zdravotního znalce v oboru. V § 80 bylo stanoveno, že pokud se zjistily závažné pochybnosti o tom, zda zamýšlený účel je dosažitelný, pak měl úřad tyto okolnosti sdělit příslušnému podnikateli (staviteli, investorovi) - ten se mohl k tomu vyjádřit a sdělit své stanovisko. Následující § 81 objasňoval, že v případě, kdy nejsou žádné rozporné okolnosti, je možné zahájit řízení - buď tzv. stručné (zkrácené) nebo ediktální (vyhláškou). Pokud příslušný podnikatel (stavebník) trval na svém záměru (i přes sdělené pochybnosti, že řízení nebude s největší pravděpodobností úspěšné) - došlo přesto k zahájení. V § 82 bylo procesně popsáno vlastní ediktální řízení. Paragraf 83-89 pojednával o tzv. řízení stručném (zkráceném). V § 90-93 byla opět ustanovení pojednávající o (výše již uváděných) vodních družstvech. V § 94 se řešila problematika konkurence různých zájmů. Šlo především o stav, který by mohl vzniknout na základě žádosti nového stavitele na využití vody při již existujícím vodním právu. Platila zásada, že nabytá vodní práva měla být vždy zajištěna - pouze v případě přebytku vody bylo možné tato částečně propůjčit novému žadateli. Poměrně složité bylo řešení u těch práv, která vznikla před vydáním zákona č. 93/1869 ř. z. (následně pak českého zákona zemského č. 71/1870). V § 95-96 byla popsána možnost odvolání směrem k zemskému úřadu proti rozhodnutí "politického" (správního) okresního úřadu. V § 97 byl ustanoven institut vodoprávního dozoru. Ten zmocnil vodoprávní úřady, aby povolené vodní dílo podrobily dozoru v průběhu stavby a při jeho kolaudaci - a to proto, aby mohly přikázat odstranění závad. Rovněž po vydání kolaudačního výměru mohly úřady příslušnou kontrolu nad vodními díly i nadále provádět. V § 98 bylo dáno zmocnění, že dozor nad vodními díly vykonává též místní policejní úřad. Paragraf 99 vymezoval toho, kdo nesl náklady řízení - byl to převážně žadatel o vydání povolení. V § 100-101 se nacházela ustanovení, která pojednávala o tzv. vodních knihách. Zápisem do těchto knih práva nevznikala, jednalo se pouze o evidenci - a to pouze práv, která byla dána vodním zákonem (nikoliv například rybářských práv). Znění výše popisované části zákona č. 71/1870 čes. z. z. i podrobný komentář lze nalézt v řadě vydaných publikací i na internetových stránkách (Weger, V., ed., Zákon vodní pro král. České ..., 1906, s. 26-38; Müller, B., ed., Vodní právo: Sbírka nejdůležitějších zákonů a nařízení týkajících se vodního práva pro historické země Čechy, Moravu a Slezsko, 1934, s. 67-95; Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 176-255; Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 259-401; Peyrer von Heimstätt, C., Das österreichische Wasserrecht, 1880, s. 578-783; https://alex.onb.ac.at). V § 102-104 pak byla obsažena závěrečná ustanovení. Šlo především o to, že předcházející vodní práva zůstávala i po vydání tohoto zákona nadále v platnosti.

Na výše popsanou základní normu českého vodního práva navazovala pak postupně vydávaná řada dalších právních předpisů. S ohledem na chronologické pořadí je zapotřebí nejprve zmínit nařízení ministerstva orby, vydané po usnesení se s ministerstvy vnitra, práv a obchodu dne 20. září 1872, týkající se založení a vedení knihy vodní se sbírkami vodopisných map a listin (Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 419-427; https://alex.onb.ac.at). Jak již bylo výše zmíněno (viz § 100-101 zákona č. 71/1870 čes. z. z.) - zápisem do vodních knih práva nevznikala, jednalo se pouze o evidenci. V § 1 byla obsažena nezbytná úvodní ustanovení - § 2 pak taxativně vymezoval veškeré potřebné položky potřebné k zápisu do uvedených úředních knih. Pokud byly zapisovány rovněž údaje mající souvislost s tzv. vodními družstvy (společenstvími vodními) využil se taxativní seznam obsažený v § 3. V následujících § 4-8 lze nalézt ustanovení týkající se postupu příslušného úřadu při jeho činnosti. V § 9 byla podrobně popsána vlastní vodní kniha (formální požadavky na její vedení), v § 10 pak specifikována potřebná sbírka map a v § 11 tzv. sbírka listin. V příloze lze nalézt názorné vzory sloužící k založení a vedení vodní knihy. Ve stejném roce vyšlo rovněž nařízení ministerstva orby, vydané v dohodě s ministerstvy vnitra, práv a obchodu dne 30. září 1872, o tom, jak zařízeny býti mají cejchy, stavení vody se týkající, a čeho šetřiti jest, když se zakládají (Čížek, K., ed., Právo vodní dle zákona ze dne 28. srpna 1870 pro království České: doplněno příslušnými zákony a nařízeními a objasněno z rozsudků nejvyšších stolic, 1886, s. 428-439; Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 368-376; https://alex.onb.ac.at). V § 1 bylo například uvedeno: "Cejch buď na místě, pro které vyměřeno bylo, jaká smí býti výška vody, tak založen, aby vody bezprostředně se dotýkal, by těm, jichž se týče, přístupným byl, a každé chvíle snadno pozorován býti mohl. Mimo to budiž výška cejchu aspoň jedním blízkým nezvratným předmětem (stálým bodem) stanovena, kterýžto bod zároveň býti má kontrolou výšky všech důležitějších dílů strojů hnacích a stavících." Uvedené ustanovení by mohlo i v současnosti být i dnes využitelné při návrhu znění nařízení vlády o způsobu a kritériích stanovení minimálního zůstatkového průtoku vydaného na základě zmocnění obsaženého v platném znění § 36 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodního zákona), ve znění pozdějších předpisů. Pro Moravu bylo vydáno obdobné nařízení ministerstva orby srozuměvšího se s ministerstvy vnitra, práv a obchodu ze dne 20. září 1872, č. 34 z. z. mor., kterým se stanoví forma vodních cejchů a předpisy, jichž při jich postavení šetřiti dlužno - ve Slezsku pak bylo platné nařízení ministerstva orby v dohodě s ministerstvy vnitra, práv a obchodu ze dne 20. září 1872, č. 37 z. z. slez., kterým se stanoví forma vodních cejchů a předpisy, jichž při jich postavení šetřiti dlužno (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 376-377, s. 377; též i https://alex.onb.ac.at).

V roce 1876 vyšlo nařízení ministerstva vnitra v dohodě s ministerstvem obchodu a s ministerstvem orby ze dne 16. října 1876, č. 128 ř. z., jímžto se činí opatření, aby se zamezilo neštěstí přetížením loděk a člunů převozních (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 361-362; https://alex.onb.ac.at). Po tomto říšském předpisu pak vyšel český předpis - vyhláška místodržitelství čes. ze dne 16. října 1879, č. 54.613, č. 44 z. z. čes., týkající se nařízení ministerstva vnitra v dohodě s ministerstvy orby, obchodu a financí ze dne 27. srpna 1879, č. 4386 m. v. z., o tom, kdo uděluje povolení ku zřizování přívozů a jak se má postupovati při schvalování sazeb v příčině převozného (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 365-367; https://alex.onb.ac.at).

V roce 1884 můžeme zaznamenat vydání zákona ze dne 30. června 1884, č. 116 ř. z., o zvelebení zemědělství stavbami vodními. (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 272-275; https://alex.onb.ac.at). Ve stejném roce byl vydán zákon ze dne 30. června 1884, č. 117 ř. z. o opatřeních k neškodnému svádění horských vod (tamtéž, s. 290-299). Bezprostředně poté následovalo vydání nařízení ministerstva orby, vydané ve shodě s ministerstvem vnitra ze dne 18. prosince 1885, č. 2 ř. z. z r. 1886 o úpravě a předkládání povšechných projektů podniků k neškodnému svádění horských vod (hrazení bystřin). V tomto právním předpisu již byly obsaženy podrobné požadavky na podklady a rozsah zpracování příslušných technických projektů (orografické, geologické a klimatické poměry v oblasti bystřiny, působení bystřiny, míra zalesnění, měřítko situačních plánů a map, požadavky na měřítko a způsob zhotovení podélných a příčných profilů a na souhrnný rozpočet staveb). V předpise byl též popsán nezbytný způsob předkládání a schvalování vyhotovených technických projektů (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 299-306; https://alex.onb.ac.at).

V roce 1989 vyšlo (šlo o novelu dřívější právní úpravy přívozů - viz výše) nařízení ministerstva vnitra ve shodě s ministerstvem obchodu, orby a obrany zemské ze dne 25. července 1889, č. 122 z. ř., jímž částečně mění se nařízení ze dne 16. října 1876 (z. ř. č. 128) o opatřeních, aby zvýšena byla bezpečnost převozů. Další význačný vodoprávní předpis vyšel až v roce 1894. Bylo jím nařízení ministerstev orby, vnitra a obchodu ze dne 14. února 1894, č. 45 ř. z., o zakládání, udržování, užívání a zrušování rybníků (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 307-317; https://alex.onb.ac.at). Velmi důležité ustanovení se nacházelo již v § 1: "Úřední povolení, jehož podle platných zemských zákonů o tom, jak vody lze užívati, ji sváděti a vodě se brániti, jest potřebí k založení nových rybníků, ať již rybníky tyto určeny jsou k chovu. ryb, ke hnaní strojů, za sběrací nádržky k zavodňování, za regulátory přítoku a odtoku vody, k vodovodům nebo k jakémukoli jinému účelu, smí uděleno býti toliko na základě řízení podle vodního práva provedeného." V § 2 byly dány požadavky na vhodné umístění rybníků: "Aby stržení rybníků bylo uvarováno, budiž v oněch případnostech, kde podnikatel po ruce má více míst k založení rybníka, k tomu hleděno, aby rybník, pokud tvar půdy a hospodářský účel toho dopouštějí, založen byl na takovém místě, kde půda koryto činí a kde by rybník co možná obklopen byl přirozenými břehy." Velmi podrobné technické požadavky na výstavbu pak byly dány v § 3-15. Rozsah nezbytné údržby rybníků pak stanovil § 16-17. V poslední části tohoto právního předpisu lze nalézt ustanovení, která umožňovala (spíše jen výjimečně) případné zrušení již stávajících rybníků.

Za významnou právní normu vydanou hned na počátku 20. století můžeme oprávněně označit zákon ze dne 11. června 1901, č. 66 ř. z., o stavbě vodních drah a o provedení úpravy řek. Hned na začátku tohoto zákona bylo stanoveno: "Stavba vodních drah, a to: a) lodního průplavu z Dunaje do Odry, b) lodního průplavu z Dunaje do Vltavy poblíž Budějovic a splavnění Vltavy od Budějovic až do Prahy, c) lodního přeplavu z kanálu Dunajsko-oderského ku střednímu Labi a splavnění Labe v části od Mělníka až k Jaroměři, d) splavného spojení z průplavu Dunajsko-oderského k říční oblasti Visly až ke splavné části Dněstru provedena buď státem, zaváže-li se země, ve které některý pod a) až d) jmenovaný průplav nebo díl průplavu má býti zřízen, vztažmo některá nahoře uvedená část řeky, která má býti splavněna, se nachází, platiti roční částku, která stačí na zúročení a umoření osminy těch obligací, které budou vydány, aby příslušný průplav nebo díl průplavu byl zřízen, vztažmo aby příslušná část řeky byla splavněna (a až d). Za tímto účelem jest země oprávněna ukládati interesentům příspěvky ..." I v dnešní době je výše uvedený rozsáhlý vodohospodářský projekt stále aktuální - běžná veřejnost však jeho historii již nezná. S ohledem na události první světové války a rozpad mocnářství v roce 1918 uvedený záměr realizován nebyl. Na závěr se ještě zmíníme o § 4 tohoto zákona, kde bylo stanoveno: "Správu vodních drah, které podle § 1 tohoto zákona budou zřízeny, bude míti stát, který také bude ustanovovati a vybírati dávky a poplatky za používání vodních drah a staveb k nim patřících." Následující text tohoto předpisu pak převážně pojednával jednak o způsobu a míře financování, jednak o lhůtách a vlastní realizaci projektu (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 378-383; https://alex.onb.ac.at). Po vydání uvedeného zákona byl bezprostředně poté publikován i text nařízení ministra obchodu ve shodě s ministry vnitra, práv, orby a železnic ze dne 23. dubna 1903, č. 90 ř. z., o ustanovení návrhu a o vyvlastňování, aby provedeny byly vodní dráhy, které podle zákona ze dne 11. června 1901, č. 66 ř. z. mají býti zřízeny.

Pokud jde o nedlouhé období před konečným zánikem monarchie, lze, kromě výše uvedeného zákona, který právně vymezil (později však nerealizovanou) výstavbu projektu propojení třech významných evropských řek, uvést pouze velmi stručný komentář pouze ke třem předpisům, které (kupodivu) byly věnovány shodné vodoprávní oblasti - a to procesně-právní (tj. především správnímu řízení v působnosti vodního zákona). Šlo o úpravu bezesporu velmi závažnou. Jako první byl vydán výnos ministerstva orby ze dne 7. června 1907, č. 14.313 (pokyny o provádění vodoprávního řízení). Nešlo ani o podzákonný předpis - ale o ryze ministerskou instrukci, která byla závaznou pouze pro "politické" (tj. správní) úřady. Přesto jde o text velmi zajímavý - čtenáři lze jen doporučit snadno dostupné internetové stránky https://alex.onb.ac.at. V roce 2010 byl vydán další výnos ministerstva orby ze dne 1. srpna 1910, č. 24.930. (péče o veřejné zájmy při udílení práva k využití vodních sil na veřejných vodách, zakládání a vedení katastru vodních sil). Na závěr si dovolíme se zmínit i o výnosu ministerstva orby ze dne 20. prosince 1912, čís. 49.156, o trvání koncese pro vodní díla zařízená na vodní sílu.

Po roce 1918 byly naštěstí všechny námi výše uvedené a komentované právní předpisy nově vzniklým státem téměř plně (výjimek bylo minimálně) převzaty (samozřejmě na území Slovenska tomu tak nebylo - tam se vycházelo z uherského vodního práva). Legislativní práce v období 1918-1938 se věnovaly především jen "užší" problematice vyměření daně z tzv. vodní síly. Základní vodoprávní předpis - zákon č. 71/1870 čes. z. z. novelizován nebyl. Nejprve se zmíníme o zákonu ze dne 12. srpna 1921, č. 338 Sb. z. a n., o dani z vodní síly (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 336-343). Paragraf 2 stanovil že "daň se vyměřuje podle ustanovení prováděcího nařízení". Jako "pomůcka" k vydání zmíněného nařízení měla sloužit celkem čtyři kritéria, která zde byla podrobně specifikována. Podle § 7 tohoto nařízení bylo možné (především u menších zařízení) povolit za podmínek, stanovených prováděcím nařízením, tzv. daňový paušál. Od daně byla například osvobozena též vodní síla, "které používají obce přímo z vodního díla k čerpání vody pro obyvatelstvo neb družstva pro účely meliorační s vyloučením výdělečnosti". Následně bylo již v následujícím roce vydáno rovněž vládní nařízení ze dne 12. května 1922, č. 142 Sb. z. a n., jímž se provádí zákon ze dne 12. srpna 1921, č. 338 Sb. z. a n., o dani z vodní síly (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 343-360). Toto nařízení pak bylo hned poté novelizováno vládním nařízením ze dne 21. listopadu 1923, č. 228 Sb. z. a n., kterým se snižuje přirážka k dani z vodní síly.

V roce 1925 došlo k nahrazení staršího nařízení ministerstva orby, vydaného dne 20. září 1872, týkajícího se založení a vedení knihy vodní se sbírkami vodopisných map a listin, nově koncipovaným předpisem - vládním nařízením ze dne 8. července 1925, č. 160 Sb. z. a n., kterým se upravuje zařízení a vedení vodních knih se sbírkami listin, map a plánů v území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 318-329). K tomuto předpisu pak byla ještě publikována podrobná instrukce ministerstva zemědělství ze dne 16. července 1926, č. 27.022/XVI b) k vládnímu nařízení ze dne 8. července 1925, č. 160 Sb. z. a n., kterým se upravuje zařízení a vedení vodních knih se sbírkami listin, map a plánů v území mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus.

V období tzv. první republiky byl též vydán důležitý zákon ze dne 27. března 1931, č. 49 Sb. z. a n., o státním fondu pro vodohospodářské meliorace (Ševčík, J., Vodní a rybářské právo: /komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky/, 1937, s. 276-289). Z poměrně obsáhlého právního předpisu si dovolíme uvést pouze znění § 1: "Při ministerstvu zemědělství zřizuje se státní fond pro vodohospodářské meliorace ku provádění neb podpoře vodohospodářských meliorací, jichž účelem jest ochrana nemovitostí před škodami vodními, zvýšení výnosu půdy, hospodářské využití vodstva, zásobení obcí vodou a jichž provedení jest v prospěchu veřejném."

Po 15. březnu 1939 pak došlo pouze k tomu, že na základě vládního nařízení č. 305/1942 Sb. byla platnost českého zemského vodního č. 71/1870 čes. z. z., o tom, kterak lze vody užívati, ji svozovati a jí se brániti, rozšířena na celé tehdejší (menší) protektorátní území (včetně části bývalého Slezska). Moravský zákon zemský č. 65/1870 mor. z. z., o používání i provádění vod a obraně proti nim, i slezský zákon zemský č. 51/1870 slez. z. .z., o užívání a provádění vod i obraně proti nim, byly zrušeny. Zákon č. 71/1870 čes. z. z. pak byl v platnosti už jen po relativně krátkou do doby vydání zákona č. 11/1955 Sb.

Dva roky před zásadní proměnou českého vodního práva došlo k již poměrně výraznému "politickému" posunu v důsledku vydání vládního nařízení ze dne 27. listopadu 1953, kterým se zřídila Ústřední správa vodního hospodářství. Tím došlo k poměrně značné centralizaci v rámci organizace veřejné správy v oblasti vodního hospodářství. Uvedená instituce měla pravomoci ústředního státního úřadu (v jejím čele byl předseda, kterého jmenovala vláda) - její rozsah kompetencí byl však poněkud "neobvyklý". Jednak měla na starost správu vodních zdrojů, hospodaření s vodou, plánování ve vodním hospodářství, řízení přípravy a výstavby vodohospodářských investic, jednak i záležitosti zcela provozního charakteru - např. správu, provoz a udržování vodohospodářských děl a zařízení, péči o vodohospodářské meliorace či péči o úpravy vodních toků a jejich splavnost. Navíc i dokonce řídila činnost tzv. národních výborů (tj. správních úřadů) ve věcech vodního hospodářství. Až v roce 1955 byl vydán již déle připravovaný zákon č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství. Z tohoto předpisu si dovolíme uvést "jako ukázku" znění úvodního § 1: "Veškeré povrchové a podzemní vody slouží k zabezpečení hospodářských a jiných společenských potřeb." Zákon mj. poprvé v českém vodním právu použil pojem "povrchové vody" - bohužel jej však nikde dále v textu nedefinoval. Ještě se zmíníme i o tom, že v tomto předpise bylo rozlišováno tzv. obecné užívání vod (nyní by se dle stávajícího platného vodního zákona č. 254/2001 Sb. jednalo o obecné nakládání s povrchovými vodami) a tzv. zvláštní užívání vod, ke kterému bylo zapotřebí povolení tzv. vodohospodářského orgánu (nyní by šlo o vodoprávní úřad). K zákonu č. 11/1955 Sb. byl vydán i příslušný podzákonný předpis - a to vládní nařízení č. 70/1956 Sb. V roce 1959 došlo k poměrně rozsáhlé novelizaci uvedeného zákona na základě zákona č. 12/1959 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o vodním hospodářství. Současně bylo i zrušeno již jmenované nařízení č. 70/1956 Sb. a nahrazeno vládním nařízením č. 14/1959 Sb., kterým se provádí zákon o vodním hospodářství (Šilar, J., ed. a Böhm, A., ed., Vodní zákon a souvisící předpisy, 1975, s. 33). K novelizovanému zákonu (v úplném znění podle přílohy vyhlášky č. 13/1959 Sb.) byl též zpracován (již v roce 1960 publikovaný) poměrně podrobný komentář (Míšek, V. - Novosád, A. - Macháček, V., Zákon o vodním hospodářství a předpisy s ním souvisící: komentář, 1960). Na základě tohoto zákona byla i vydána celá řada prováděcích předpisů - a to: vyhláška ministerstva zemědělství č. 34/1960 Sb., o povinnostech vlastníků (uživatelů) meliorovaných pozemků při provozu a udržování rozvodné závlahové sítě a odvodňovací, drenážní a drobné odpadové sítě melioračních staveb zrušených vodních družstev a o provozu a udržování těchto částí melioračních staveb, vyhláška ministerstva energetiky a vodního hospodářství č. 73/1960 Sb., o náhradách za odběr povrchové vody, vyhláška ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. 136/1960 Sb., o Státní vodohospodářské inspekci, vládní vyhláška č. 16/1966 Sb., o náhradách za vypouštění nečištěných nebo nedostatečně čištěných odpadních vod do vodních toků, vládní vyhláška č. 120/1966 Sb., o ukládání pokut za porušování povinností stanovených k ochraně vod před znečišťováním, vyhláška ministerstva lesního a vodního hospodářství České socialistické republiky č. 35/1972 Sb., o ochraně vod před znečišťováním ropnými látkami.

Zákon č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství, ve znění zákona č. 12/1959 Sb. v sedmdesátých letech minulého století již plně a komplexně nepostihoval celou problematiku povrchových a podzemních vod (nešlo ještě o zákon "o vodách" v širším pojetí - spíše jen o právní normu řešící jen užší problematiku vodního hospodářství - zcela opominuty byly aspekty ekologické /především ochrana množství a jakosti vod/). Též nebyla stanovena správa vodních toků (ty se pouze staly podle § 147 Ústavy devátého května z roku 1948 národním majetkem - bližší podrobnosti však zákon č. 11/1955 Sb. nevymezoval). Zcela pak v zákonu chybělo jakékoliv ustanovení, které by řešilo ochranu před povodněmi (viz podrobně především Šilar, J., ed. a Böhm, A., ed., Vodní zákon a souvisící předpisy, 1975, s. 34-35).

S odstupem doby lze i dnes jednoznačně prohlásit, že na svou dobu poměrně moderně koncipovaný zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon) byl dobře fungující právní normou, která své kvality mj. prokázala i tím, že byla nahrazena zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákonem) teprve až k datu 1. 1. 2002. Zákon měl pouze 50 paragrafů a členil se na 11 částí: úvodní ustanovení (§ 1-3), nakládání s vodami (§ 4-16), ochrana vod (§ 17-27), podzemní vody a zásobování obyvatelstva vodou (§ 28-30), vodní toky a jejich správa (§ 31-35), omezení práv k nemovitostem (§ 36-37), vodohospodářská díla (§ 38-41), ochrana před povodněmi (§ 42), úplaty ve vodním hospodářství (§ 43-46), pokuty (§ 47), přechodná a závěrečná ustanovení (§ 48-50). Zákon byl pouze čtyřikrát novelizován (i to vypovídá o jeho kvalitě) - šlo o zákon č. 425/1990 Sb., zákon č. 114/1995 Sb., zákon č. 14/1998 Sb. a zákon č. 58/1998 Sb. Jak k tomuto zákonu, tak i k níže uváděnému zákonu č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství byla vydána řada publikací - v nich byly uvedeny též podrobné komentáře k příslušným prováděcím předpisům (Šilar, J. a kol., Komentář k prováděcím předpisům k zákonům o vodním hospodářství, 1979; Šilar, J. a kol., Mimoresortní právní předpisy dotýkající se vodního hospodářství, 1979; Šilar, J. a kol., Znění vodohospodářských předpisů, 1981; Lázňovský, J., ed., Právní předpisy pro vodohospodáře, 1989; Krecht, J. - Mikule, V., Vodohospodářské předpisy s komentářem, 1999).

Na základě zmocnění obsažených zákonu č. 138/1973 Sb., o vodách (vodním zákonu), byla vydána celá řada podzákonných předpisů - pokusíme se je v chronologickém sledu postupně vyjmenovat. Nejprve vláda tehdejší České socialistické republiky podle § 23 odst. 2 zákona vydala nařízení vlády č. 25/1975 Sb., jímž se stanoví ukazatele přípustného stupně znečištění vod. Následovalo podle § 47 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb. a § 24 odst. 1 zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, nařízení vlády č. 26/1975 Sb., o pokutách za porušení povinností stanovených na úseku vodního hospodářství. Podle § 20 odst. 2 a § 32 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb. byla v roce 1975 rovněž vydána vyhláška č. 28/1975 Sb., kterou se určují vodárenské toky a jejich povodí a stanoví seznam vodohospodářsky významných vodních toků. Ve stejném roce lze zaznamenat (ministerstvem lesního a vodního hospodářství České socialistické republiky v dohodě s ministerstvem výstavby a techniky České socialistické republiky podle § 38 odst. 2 vydanou) vyhlášku č. 29/1975 Sb., o vodovodních a kanalizačních přípojkách, které se považují za vodohospodářská díla. Následovala vyhláška č. 62/1975 Sb., o odborném technickobezpečnostním dohledu na některých vodohospodářských dílech a o technickobezpečnostním dozoru národních výborů nad nimi (podle zmocnění obsaženého v § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 138/1973 Sb. a v § 10 odst. 5 zákona č. 130/1974 Sb.). Ve stejném roce se ještě podařilo publikovat i vyhlášku č. 63/1975 Sb., o povinnostech organizací podávat zprávy o zjištění podzemních vod a oznamovat údaje o jejich odběrech, a to na základě zmocnění obsaženého v § 28 odst. 2 zákona č. 138/1973 Sb. Pouze pro informaci lze uvést, že byla vydána rovněž směrnice Ministerstva lesního a vodního hospodářství ČSR ze dne 30. května 1975 čj. 13123/806/OSS/75, pro vypracování návrhů kanalizačních řádů (v dnešní době by takový postup jak současný právní řád, tak platná legislativní pravidla vlády samozřejmě již neumožňovaly). V následujícím roce došlo k vydání vyhlášky č. 82/1976 Sb., o úpravě užívání povrchových vod k plavbě motorovými plavidly (ta byla o mnoho let později novelizována vyhláškou č. 422/1992 Sb.) - a to na základě § 6 odst. 4 zákona č. 138/1973 Sb. Na základě § 26 odst. 3 byla zpracována tehdejším Ministerstvem lesního a vodního hospodářství velmi často v praxi používaná vyhláška č. 6/1977 Sb., o ochraně jakosti povrchových a podzemních vod. Velmi důležitou roli měla (s ohledem na tehdejší správu vodních toků) vyhláška č. 19/1978 Sb., kterou se stanoví povinnosti správců vodních toků a upravují se některé otázky týkající se vodních toků (vydaná na základě § 31 odst. 7, § 33 a § 34 odst. 2 zákona č. 138/1973 Sb.). Důležitým institutem, který zákon vymezil, byly tzv. chráněné oblasti přirozené akumulace vod (níže uvedená tři vládní nařízení jsou platná i v současnosti). Bylo vydáno: nařízení vlády č. 40/1978 Sb., o chráněných oblastech přirozené akumulace vod Beskydy, Jeseníky, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Šumava a Žďárské vrchy, nařízení vlády č. 10/1979 Sb., o chráněných oblastech přirozené akumulace vod Brdy, Jablunkovsko, Krušné hory, Novohradské hory, Vsetínské vrchy a Žamberk - Králíky a nařízení vlády č. 85/1981 Sb., o chráněných oblastech přirozené akumulace vod Chebská pánev a Slavkovský les, Severočeská křída, Východočeská křída, Polická pánev, Třeboňská pánev a Kvartér řeky Moravy. Velmi důležitým právním předpisem byla (poměrně dobře koncipovaná) vyhláška č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích vydaná na základě zmocnění obsaženého v § 24 odst. 6 a § 30 odst. 4 zákona č. 138/1973 Sb. (novelizována byla později vyhláškou č. 185/1988 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích). Až koncem osmdesátých a především v devadesátých letech byla poněkud problematickou aplikace příslušných ustanovení nařízení vlády č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství. To bylo celkem čtyřikrát novelizováno (nařízením vlády č. 91/1988 Sb., zákonem č. 281/1992 Sb., zákonem č. 58/1998 Sb. a nařízením vlády č. 141/2000 Sb.). V roce 1992 bylo konečně novelizováno již (s ohledem na nové požadavky na jakost povrchové vody po roce 1989) poměrně "zastaralé" nařízení vlády č. 25/1975 Sb. Místo dřívějšího tzv. "imisního" principu byl zvolen model "emisně-imisní". Současně došlo i k rozšíření sledovaných ukazatelů jakosti odpadních vod. Uvedené nařízení bylo pouze jedenkrát novelizováno - a to nařízením vlády č. 185/1996 Sb. K další význačné komplexní novele v oblasti znečištění vod došlo až v roce 1999, kdy bylo vydáno nařízení vlády č. 82/1999 Sb., kterým se stanoví ukazatele a hodnoty přípustného stupně znečištění vod. Ještě před vznikem zákona č. 254/2001 Sb. bylo publikováno (s ohledem na v té době nedávné aktuální zkušenosti získané při povodních na Moravě v roce 1997) nařízení vlády č. 100/1999 Sb., o ochraně před povodněmi. Následovaly pak ještě dvě normy (jako poslední vydané na základě zákona č. 138/1973 Sb. před zcela zásadní změnou českého vodního práva) - a to vyhláška č. 137/1999 Sb., kterou se stanoví seznam vodárenských nádrží a zásady pro stanovení a změny ochranných pásem vodních zdrojů, a vyhláška č. 176/1999 Sb., kterou se stanoví seznam hraničních vodních toků tvořících státní hranice.

Vedle zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodního zákona) existoval i důležitý zákon č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, - ten byl celkem osmkrát novelizován. Upravoval (jak napovídá i jeho název) oblast státní správy ve vodním hospodářství. Zákon užíval pojem "vodohospodářský orgán" (v současnosti by šlo o tzv. vodoprávní úřady). Na poli státní správy působily okresní národní výbory, místní (městské) národní výbory, krajské národní výbory a Ministerstvo lesního a vodního hospodářství České socialistické republiky. Příslušné kompetence byly vymezeny v § 1-7. V § 8 byl pojednán tzv. Směrný vodohospodářský plán a ochrana vodohospodářských zájmů (v současnosti by šlo o tzv. plánování v oblasti vod, které je s ohledem na transpozici komunitárního práva již pojímáno zcela odlišným způsobem). V § 10-13 byl podrobně vymezen institut tzv. vodohospodářského dozoru. V § 14 byla obsažena důležitá ustanovení, která vymezovala činnost tzv. vodohospodářských orgánů v rámci vodoprávního řízení - později v návaznosti na zákon č. 71/1987 Sb., o správním řízení (správní řád). V následujícím paragrafu byla pojednána (v té době spíše nefunkční) tzv. vodohospodářská evidence. Do doby zrušení tohoto zákona existovala i povinnost (tehdy tzv. organizací) určit kvalifikované osoby - tzv. závodní a podnikové vodohospodáře (podrobnosti byly určeny především v příslušné prováděcí vyhlášce /viz níže/). Ochrana před povodněmi (na rozdíl od dřívějšího zákona č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství, ve znění zákona č. 12/1959 Sb.) již byla pojednána poměrně podrobně v § 18-22. Na základě tohoto zákona existovala rovněž (později zákonem č. 254/2001 Sb. zcela zrušená) vodní stráž (v § 23). V § 24 byla obsažena ustanovení o pokutách a v § 25-31 se nacházela ustanovení závěrečná, přechodná a zrušovací.

Na základě zákona č. 130/1974 Sb. pak byla vydána celá řada podzákonných předpisů - pokusíme se je v chronologickém sledu postupně vyjmenovat. Nejprve se zmíníme o nařízení vlády č. 26/1975 Sb., o pokutách za porušení povinností stanovených na úseku vodního hospodářství - to bylo následně po roce 1989 zrušeno zákonem č. 23/1992 Sb. Následovalo vydání nařízení vlády č. 27/1975 Sb., o ochraně před povodněmi (na základě zmocnění uvedeného v § 22 zákona). Důležitým předpisem byla rovněž vyhláška č. 49/1975 Sb., o postupu vodohospodářských orgánů při uvádění dosavadního nakládání s vodami do souladu s vodním zákonem a o postupu při vydávání povolení k vypouštění odpadních nebo zvláštních vod do veřejných kanalizací. Bezpečnost (především velkých) vodních děl byla zajišťována na základě příslušných podrobných ustanovení obsažených ve vyhlášce č. 62/1975 Sb., o odborném technickobezpečnostním dohledu na některých vodohospodářských dílech a o technickobezpečnostním dozoru národních výborů nad nimi. O povinnosti určení vodohospodářů (především šlo o průmyslové podniky) již padla zmínka v souvislosti s § 16 zákona - podrobnosti vymezovala vyhláška č. 42/1976 Sb., o vodohospodářích. S ohledem na v té době existující vodní stráž je zapotřebí se rovněž zmínit o vyhlášce č. 99/1976 Sb., o vodní stráži (později novelizované vyhláškou č. 81/1977 Sb., kterou se doplňuje vyhláška č. 99/1976 Sb., o vodní stráži). Pokud šlo o tzv. vodohospodářskou evidenci - tam plnila svou roli s ohledem na podrobné vymezení jak činnosti vodohospodářských orgánů (vodoprávních úřadů), tak i rozsahu požadovaných údajů vyhláška č. 126/1976 Sb., o vodohospodářské a souhrnné vodohospodářské evidenci. Byť nešlo o vyhlášku ministerstva - nezastupitelnou úlohu v té době měla rovněž směrnice č. 7/1977 Ú. v. ministerstva lesního a vodního hospodářství České socialistické republiky ze dne 17. června 1977 o evidenci a bilančním vyhodnocování zásob a jakosti povrchových a podzemních vod (v dnešní době jde již o právní předpis vydaný dvěma ministerstvy - a to vyhlášku č. 431/2001 Sb., o obsahu vodní bilance, způsobu jejího sestavení a o údajích pro vodní bilanci). V roce 1987 byla vydána vyhláška č. 66/1987 Sb., o České vodohospodářské inspekci, která nahradila starší vyhlášku č. 136/1960 Sb. (viz výše).

V roce 2001 došlo k tomu, že jak zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), tak zákon č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství byl zrušen zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodním zákonem). Poslední jmenovaný, v současnosti platný, zákon byl vícekrát novelizován. Existuje též nepřeberná řada prováděcích předpisů, které jsou v současné praxi používány - nejde již o "historii" - právě proto jak o zákonu, tak i o nich pomlčíme a zde pojednávaný vývoj českého vodního práva si takto dovolíme ukončit.