Národní dialog o vodě na téma "Vodní hospodářství a veřejné zájmy" (Hotel Skalský Dvůr 18. 9. 2018)

Historický, sociologický, politologický a právní rozbor pojmu
"veřejný zájem"

Arnošt Kult

Stávající právní, sociologické, politologické a ekonomické pojetí "veřejného zájmu" v České republice

Veřejný zájem je zahrnován mezi tzv. neurčité právní pojmy. Jeho působnost není výslovně vymezena a dle S. Havelkové (Veřejný zájem - aplikace pojmu v ochraně přírody, 2008) zahrnuje jevy nebo skutečnosti, které nelze obecně definovat. Obsah tohoto pojmu musí případ od případu posuzovat sám správní orgán a pojem veřejný zájem závisí na odborném posouzení správního orgánu v každém jednotlivém případě. Neexistuje žádný seznam možných veřejných zájmů. Dle nálezu Ústavního soudu (28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04) by měl být veřejný zájem v konkrétní věci zjišťován v průběhu správního řízení. Příslušný správní úřad by měl poměřovat nejrůznější partikulární zájmy a pečlivě vážit všechny připomínky, pro a proti. Je též nezbytné v každém rozhodnutí důsledně odůvodnit, proč veřejný zájem převážil nad řadou, mnohdy zcela odlišných, soukromých zájmů.

Tento velmi obtížně definovatelný pojem je často používán nejen ve veřejnoprávní oblasti, ale i v politice, ekonomii či právní etice (s ohledem na tzv. obecné dobro či "společenský blahobyt"). V určitých ekonomicko-sociologických konceptech je dokonce tento pojem zcela striktně odmítán (připouští se zde pouze "suma" zájmů individuálních /viz především radikální neoliberální pojetí/). Veřejný zájem tedy není jen pojmem úzce právním - mohli bychom jej spíše označit za pojem společenskovědní. V tomto širším pojetí se mnohdy hovoří i o tzv. společenském či celospolečenském zájmu (případně v EU používaném obecném zájmu).

Veřejný zájem - stručná etymologická analýza

České adjektivum veřejný je možné na základě etymologického rozboru označit za spíše "užší" (též za jazykovědně výrazně "mladší") výraz. Dle Rejzkova Etymologického slovníku pochází ze staročeského veřějní (hlavní, stěžejní, obecně známý, určený všem) - pravděpodobně na základě toho, že informace dávané lidu ve známost byly přibíjeny na veřeje (většinou kostelních) vrat (veřej /křídlo dveří, zárubeň/ pak má svůj původ v staroslovanském tvaru verěja /závora/). S ohledem na výše analyzované adjektivum si dovolíme uvést krátkou historickou paralelu - Martin Luther uveřejnil svých 95 tezí tak, že je 31. října 1517 přibil vrata kostela ve Wittenbergu (i když dle nejnovějších historických zjištění možná vše proběhlo zcela jinak).

Pokud jde o substantivum zájem - tam je zřejmé (opět dle Rejzkova Etymologického slovníku), že popisovaný výraz původně znamenal pouze půjčku, závazek či zajetí (pochází od staročeského slovesa zajieti /zajmout, vzít, vypůjčit si/). Rozšíření významu tohoto slova na prospěch, účast či zálibu je poměrně nedávného data - dokonce i v Jungmannově pětidílném slovníku (1834-1839) jej ještě nenalezneme. Jungmann uvádí:

"... ZAUGJMATI ducha, srdce ... to děwče musj pěkné býti, an w tom šeredném krogi mne zaugalo."

V anglofonní oblasti je běžně používán výraz public interest. Adjektivum má původ v latině (přes středověkou francouzštinu) - substantivum pochází též z latiny.

Nejprve se věnujme latinskému adjektivu publicus. Latinské publicus - lze etymologicky odvodit od pubes (v českém překladu jde o již dospělého muže /po "pubertě"/ - ženy do toho zahrnovány nebyly /někdy se uvádí možnost odvození přes populicus od populus - lid/). Stručně shrnuto - šlo o věci, které byly zahrnuty do oblasti, o které mohli rozhodovat všichni dospělí a svobodní římští občané a o majetek, jenž titíž občané mohli užívat.

Pokud jde o anglický výraz interest, lze konstatovat opět latinský původ (nejpravděpodobněji přes francouzštinu) - je odvozen původně od slovesa interesse (jde o třetí osobu singuláru - podle Kábrta /Latinsko-český slovník/ je možné přiřadit následující české ekvivalenty: být mezi něčím, být přítomen, účastnit se /tj. inter + esse/). Předložka "inter" místně označuje věci nalézající se "mezi" či "uprostřed" (viz též internetový Köblerův slovník - v praindoevropštině by šlo o enter, n̥ter - srov. řecké ἔντερον /vnitřek, střevo, vnitřnosti/). Předložka inter je tedy odvozena z velmi starého, praindoevropského tvaru (existujícího již v době před cca 5 000 lety /viz v sanskrtu antara, ve staré perštině antar, unter - též "mezi", under - též "do" a "v"/). Navíc se domníváme, že existuje i určitý vliv středověké latiny (účastnit se mše) - viz Niermeyer (Mediae latinitatis lexicon minus).

Dovolíme si provést určité shrnutí - jde o "zájem" či spíše o významnou "záležitost", která se dotýká všech zúčastněných (např. i jen zcela duchovně - v chrámu).

V německé jazykové oblasti se můžeme setkat s poměrně frekventovaným výrazem öffentliches Interesse - který je (obdobně jako u nás) označován jako unbestimmter Rechtsbegriff. Adjektivum öffentlich je překládáno nejen jako veřejný - též i jako obecný (pro překlad do angličtiny se běžně používá public, open a common). Lze říci, že působnost tohoto výrazu (obdobně jako v angličtině) je "širší" než v češtině (internetově dostupné německé etymologické slovníky vysvětlují vznik tohoto adjektiva z offen /nechráněný, otevřený, volný, všem přístupný - tj. nejen jako "informaci" nalézající se na "veřejích"/ touto posloupností: offen, offenlich, offentlich, öffentlich). Interesse pochází z latiny (viz výše etymologický rozbor anglického výrazu interest).

S ohledem na porovnání všech tří výše uvedených etymologií (české, anglické a německé) lze konstatovat, že český pojem veřejný zájem je výrazem poměrně nedávným.

Novočeské substantivum zájem etymologicky navíc souvisí se staročeským slovesem zajieti (viz výše), které mj. znamenalo též někoho zajmout (tedy se jej "zmocnit"). Pravděpodobně je z tohoto důvodu též český výraz veřejný zájem (byť možná jen podvědomě) chápán v českém jazykovém prostoru spíše negativně.

Veřejnost

Podle Velkého sociologického slovníku (Petrusek a kol., s. 1382) se pod pojmem veřejnost chápe větší část společnosti, resp. národa či lidu, která je zainteresována na výsledcích ekonomických či společenských aktivit s obecnějším dopadem. Rovněž se podílí na řešení určitého společenského problému, resp. na společenském dění jako takovém. Je to skupina, o jejíž přízeň se uchází decizní sféra, politické strany, masmédia a jiné instituce, příp. soukromé korporace. Na veřejnost jsou též orientovány i různé propagační akce. Veřejnost se projevuje především prostřednictvím veřejného mínění, které plní funkci sociální kontroly politického veřejného prostoru.

Podle téhož slovníku je v běžném smyslu veřejnost rovněž chápána jako část společnosti spojená v určitý celek tím, že není identická se sférou vlády či decize (uchovává si právo kontroly vůči moci a řídícím strukturám). Tuto roli zastává např. odborná veřejnost (v širším smyslu - tj. vědečtí a úzce odborně orientovaní pracovníci spolu s dalšími zainteresovanými účastníky).

Žádná veřejnost není homogenním celkem, uvnitř vždy existují skupiny aktivnější a pasivnější - působí v ní různé ideové proudy apod. V totalitních státech je funkce veřejnosti většinou potlačována. Dochází k redukci její role na pouhý formální doplněk politické aktivity vůdců či monopolně vládnoucích politických stran.

Veřejnost a veřejné záležitosti v antice - pojem "πολίς" (obec)

Aristotelés ve své Politice (v knize první) uvádí (překlad M. Mráz /částečně upraveno/):

"Konečným společenstvím (κοινωνία), utvořeným z většího počtu dědin (κώμη), je obec (πολίς). Toto společenství již dosahuje - dá-li se to tak říci - hranice plné soběstačnosti, a ačkoliv vzniklo pro přežití, trvá pro život dobrý. Proto každá obec existuje na základě přirozenosti (φύσει), platí-li to i o prvních společenstvích. Obec je totiž jejich konečným cílem a přirozenost je konečný cíl... Z toho je tedy zřejmé, že obec existuje na základě přirozenosti a že člověk je určen k životu v obci... Je také zjevné, že člověk je určen pro život v obci ve větší míře než včela či stádní živočich."

"...Obec je na základě přirozenosti původnější než domácnost a než každý z nás - neboť celek je nutně původnější než jeho části; zruší-li se totiž celek, nebude už ani noha, ani ruka... je tedy zjevné, že obec existuje na základě přirozenosti a že je původnější než jednotlivec... Ve všech lidech je tedy na základě přirozenosti pud k takovému společenství a ten, který je založil jako první, je původcem největšího dobra."

Thúkididés - Dějiny peloponéské války (Periklova řeč nad padlými v r. 431 př. Kr.):

"My jediní totiž člověka, který se nezajímá o politiku, považujeme ne za člověka držícího se stranou, ale přímo za neužitečného..."

("Neexistuje nic takového jako společnost. Existují jednotliví muži a ženy a existují rodiny." /výrok z 20. stol./)

Veřejnost ve středověku a novověku - její historické proměny

Podle Habermase (Strukturální přeměna veřejnosti) nebyl v období středověku římským právem formulovaný protiklad mezi publicus (veřejný) a privatus (soukromý) nikterak závazný - spíše lze hovořit o tom, že protiklad mezi veřejností a soukromou sférou (podle antického modelu - případně až novodobého) v podstatě neexistoval. O popisované době je možné spíše hovořit jako o období tzv. reprezentativní veřejnosti. S ohledem na oblast vrchnostenské správy je možné poznamenat, že soukromé a vrchnostenské pravomoci v té době "splývaly v neoddělitelnou jednotu". Na základě provedené analýzy v mnoha historických a sociologických studiích je rovněž možné doložit, že veřejnost (pojímaná v novodobém smyslu coby svébytná oblast, která je oddělena od soukromé sféry) v pozdním středověku v podstatě ještě neexistovala. Postupem doby docházelo k tomu, že nezávislá zemská šlechta přestávala být suverénním reprezentantem - reprezentativní veřejnost se v raném novověku (v období absolutismu) postupně soustřeďovala pouze na dvoře panovníka.

K radikální změně dochází až v souvislosti se vznikem politické ekonomie - ta se totiž stává především "vědou o obchodu" (již nejde o nauku, která se zaměřuje jen na úzce pojímaný οἶκος /dům - "užší" a převážně zemědělské hospodářství velkorodiny/). V souladu s tímto pojetím byla postupně založena novodobá soukromá "privatizovaná" hospodářská sféra, vůči které se návazně vymezila (jako jakýsi "protiklad") sféra veřejná.

Důležitou úlohu plnil v rámci veřejné sféry již v raném kapitalismu tisk (dokonce se s postupem času stávají "zbožím" i příslušné novinové zprávy). Za první veřejnost v novodobém pojetí lze zpočátku označit především vzdělané měšťanstvo, které prvotně směřovalo svůj zájem na literaturu a kulturu - postupem času též na záležitosti politické.

Veřejným prostorem v Anglii a Francii se v 18. století stávají především tzv. salony či kavárny, ve kterých je k dispozici i tehdejší tisk (když bylo např. v roce 1709 vydáno první číslo časopisu Tatler, byly již kavárny tak početné, že soudržnost této společnosti čítající tisíce členů mohly zajistit pouze noviny).

Poněkud méně "veřejné" byly v té době poměrně početné zednářské lóže (i v nich se často prodiskutovávaly záležitosti veřejného charakteru /avšak neveřejně/). Dokonce již v 17. století John Locke zastával názor, že publicita má sloužit k prosazení zákonů založených na rozumu (princip veřejného vyhlašování všech nově schválených zákonů). Po roce 1771 došlo v Anglii k tomu, že bylo zrušeno vyloučení veřejnosti z parlamentních jednání.

Těsně před Francouzskou revolucí pak Necker "zveřejňuje" (do té doby tajnou) bilanci francouzského státního rozpočtu (což svým způsobem bylo možná též "signálem" k dobytí Bastily). Francouzská ústava z roku 1793 následně stanovila: "Právu zveřejňovat své myšlenky a názory, ať už prostřednictvím tisku nebo jakýmkoliv jiným způsobem, právu pokojně se shromažďovat... nesmí být bráněno."

Slovy Habermase: "Tehdejší občanská společnost byla založena na fiktivní identitě soukromých osob shromážděných v publikum v roli jak vlastníků, tak lidí."

Veřejné mínění

S pojmem veřejný zájem a veřejnost bezprostředně souvisí též veřejné mínění (public opinion, opinion publique, öffentliche Meinung). Anglický i francouzský výraz opinion (v italštině a pravděpodobně též v raně středověké hovorové vulgární latině opinione /z lat. ablativu/) plně etymologicky vychází z latinského opinio (domněnka, mínění, názor, tušení, očekávání, předsudek, veřejné mínění). U českého "mínění" Rejzek (Etymologický slovník) uvádí: "mínit, mínění, zmínit... praslovanské měniti má nejblíže k německému meinen a anglickému mean..." S ohledem na německé Meinung pak lze rovněž poznamenat, že jej Hegel víceméně chápe obdobně jako Platón řecké δόχα (zdání, mínění, představa, plán, usnesení, pověst). Z uvedeného etymologického rozboru tak mj. vyplývá, že veřejné mínění lze označit za výrazně neurčitý jak sociologický, tak i politologický pojem. Anglické opinon bylo ještě v 17. století pojímáno spíše jen jako reputation (pověst vážnost).

Cesta k pojmu public opinion nebyla zcela "přímá" - běžněji se v 18. století používal public spirit (pojímaný jako "duše národa" /tj. všech - i těch nejchudších/; do určité míry svým způsobem nešlo o nevýstižné označení - předpokládalo se, že lid má svůj přirozený "zdravý selský rozum" /common sence/).

Za důležitý předěl je možné označit až pojetí Jeremy Benthama (vzájemné propojení veřejného mínění a principu veřejnosti). Německý výraz öffentliche Meinung lze zaznamenat (oproti Anglii a Francii značně opožděně) teprve až ke sklonku 18. století.

Ještě před běžným užíváním öffentliche Meinung v Německu se problematice občanské veřejnosti věnoval velmi podrobně Kant. Jeho zásadu publicity lze bezesporu označit za důsledný princip zajišťující shodu politiky s morálkou. Veřejnost a právní řád nelze dle něj oddělit. Např. ke všem "tajným společnostem" zastával tento královecký filosof velmi kritický postoj právě z důvodu předem daného vyloučení jakékoliv širší veřejnosti. Kant zcela jednoznačně sdílel (svým způsobem "naivní") důvěru v systém společnosti svobodně si konkurujících soukromých vlastníků. To, co tento myslitel označoval spíše jako veřejný souhlas označoval Hegel jako veřejné mínění. Kant dovodil z veřejné povahy rozvažování nutný zdroj racionální pravdy - k tomu Hegel ironicky poznamenal: "Je něco jiného, co si někdo namlouvá doma u své ženy nebo přátel, a zase něco jiného ve velkém shromáždění, kde jedna chytrost požírá druhou." Na rozdíl od Kanta Hegel zastával názor, že "věda do oblasti veřejného mínění nepatří". Ve zkratce řečeno: veřejné mínění je vždy iracionální. V raném novověku částečně ještě "dozníval" public spirit (v předindustriální společnosti s přirozeným "zdravým selským rozumem" - common sence) - s tou však již Hegel logicky nepočítal (s ohledem na plné převzetí konceptu svobodného trhu /tj. "kupodivu" plné převzetí názorů Smithe a Ricarda - již v předmluvě k Fenomenologii Ducha/ - jehož principy byly navíc chápány jako "přirozené").

"Lidově řečeno" - rovnice v pozdější industriální (natož v postindustriální či postfaktické) společnosti již "nemá řešení" (viz též Habermas a Hannah Arendt).

Též si dovolíme se krátce zmínit o řešení, které (přes svou zdánlivou "úplnost") v toku dějin neobstálo - jde o marxismus. Marx rovněž neuznával "Kantovsko-lineárně-geometricko-matematicko-karteziánskou" racionalitu veřejného vědomí (obdobně jako Hegel) - navíc (velmi výstižně) k tomu dodal, že "veřejné mínění je (dokonce) falešné vědomí, které samo před sebou tají svou pravou povahu masky buržoazního třídního zájmu".

Je možné shrnout, že výměna "falešného vědomí" za "pravdivé vědomí" se bohužel příliš "nepovedla" (asi též proto, že následně běžně aplikovaná marxistická ideologie /nikoliv filosofie/ při svém zjednodušeném mechanisticko-materialistickém pojetí jakékoliv skutečné "vědomí" lidského autentického celku /to je jen "užším" pojmem - jde samozřejmě spíše o jakousi "skupinovou sociální Duši", nikoliv jen o Jungovo "předem dané" archetypální kolektivní nevědomí/ již předem zcela zavrhla).

Vedle veřejného mínění je zapotřebí se krátce zmínit též o pojmu veřejný statek.

Veřejný statek - pojetí ekonomů

Samuelson ve své rozsáhlé Ekonomii uvádí: "Veřejné statky jsou statky, jejichž přínos je nedílně rozptýlen po celé společnosti bez ohledu na to, zda jednotlivci chtějí tento veřejný statek koupit. Naproti tomu soukromé statky jsou statky, které lze dělit a poskytovat odděleně různým jednotlivcům, aniž vznikají jiným jednotlivcům vnější přínosy nebo náklady. Pro efektivní poskytování veřejných statků je často nutná aktivní účast vlády, zatímco soukromé statky mohou být efektivně alokovány prostřednictvím trhu."

Za poněkud "užší" pojem než veřejný statek (do něj je Samuelsonem zahrnována např. veřejná bezpečnost i vnější obrana státu) můžeme označit český pouze právní pojem veřejné vlastnictví (viz podrobně např. Havlan, P., Veřejné vlastnictví v právu a společnosti).

Kromě národních veřejných statků (s ohledem na vodu je Samuelsonově Ekonomii zmiňována pouze přehradní nádrž) dle Samuelsona existují i tzv. globální veřejné statky (např. ovzduší).

Obecné dobro (Bonum commune)

Nelze je definovat. "Dobro se stává okamžitě srozumitelným ve chvíli, kdy je porušováno" (Daniel Kroupa). "Obecné dobro není výslednicí přání jednotlivců" (Vojtěch Belling). Viz též Roman Joch (Bonum Commune: tři úvahy o obecném dobru).

Veřejný zájem - souhrnné zhodnocení

I bezprostřednímu "zdravému selskému rozumu" (common sense) je zcela zřejmé, že každý dílčí veřejný zájem lze "rozdělit" na složku ryze "racionální" (např. akutní nezbytnost vybudovat přechod pro děti mezi školou a autobusovou zastávkou, protože v minulém roce zde byl zabit osmiletý školák - rovněž tak např. provést protipovodňová opatření v lokalitě, kde v nedávné době utonuli tři důchodci) a spíše "iracionální", která je většinou určována velmi těžce "uchopitelným" a neustále se měnícím (rovněž v návaznosti na v dané době převažující politické "tendence") veřejným míněním (public opinion, öffentliche Meinung). To je svým způsobem "iracionální" (ne však zcela, jak se domníval Hegel, též není bezezbytku marxisticky "maskou buržoazního zájmu" /do určité míry samozřejmě ano - většinou jde např. o různé lobbystické skupiny/ - je též /byť jen částečně/ Kantovsky "racionální" /ovšem pouze za předpokladu vyšší mravní úrovně společnosti/).

Menší míru "iracionality" vykazuje spíše jen tehdy, pokud má "rysy" předindustriálního public/common spirit ve společenství s vysokou mírou přirozeného pojímání světa (existujícího v úzkém sepětí se skutečnou a pravou přírodou - nikoliv s fenoménem neoliberálně ekonomického tzv. "přirozeného" trhu) - v návaznosti na v tradici ukotvený, "zdravý selský rozum" (common sence).

V postfaktické době vzniklé z "rozumnosti" industriální Spencerovské společnosti však uvedená možnost může být uplatněna už asi jen v globalizací nedotčených regionech.

Μηδέν άγαν

(Ničeho příliš)

Děkuji za pozornost

Arnošt Kult

(Οἶδα οὐδὲν εἰδώς - Scio me nihil scire)

Seznam související literatury

ALEXY, Robert. Pojem a platnosť práva. Vyd. 1. Bratislava: Kalligram, 2009. 171 s. Exempla Iuris. ISBN 978-80-8101-062-0.

ARISTOTELÉS. Politika. Překlad Antonín Kříž. Vyd. 2. Praha: Rezek, 1998. 499 s. ISBN 80-86027-10-4.

ARNDTS, Carl Ludwig a SPÁČIL, Jiří, ed. Učební kniha pandekt. [I. díl]. Reprint pův. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2010. xv, 361 s. ISBN 978-80-7357-517-5.

BALLESTREM, Karl a OTTMANN, Henning. Politická filosofie 20. století. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 1993. 302 s. Oikúmené. ISBN 80-85241-52-8.

Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. Vyd. 2., přeprac., v nakl. Academia vyd. 1. Praha: Academia, 1994. 471 s. ISBN 80-200-0243-X.

Bílý, Jiří Libor. Právní dějiny na území ČR: vysokoškolská učebnice. Praha: Linde, 2003. 474 s. Vysokoškolské právnické učebnice. ISBN 80-7201-429-3.

Digesta, neboli, Pandekty: svazek I, kniha I-XV, vybrané části = Digesta, seu, Pandectae: tomus I, liber I-XV, fragmenta selecta. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015. 701 s. Fontes iuris romani. ISBN 978-80-246-3063-2.

DWORKIN, Ronald. Když se práva berou vážně. Překlad Zdeněk Masopust. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2001. 455 s. Oikúmené. ISBN 80-7298-022-X.

FALADA, David. Recepce římského práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2016. 158 s. ISBN 978-80-7380-603-3.

FALCKENBERG, Richard. Dějiny novověké filosofie od Mikuláše Cusana až po naše časy. Překlad František Xaver Procházka. V Praze: Jan Laichter, 1899. ii, 876 s. Laichterův výbor nejlepších spisů poučných; kniha IX.

FIALA, Josef et al. Malá právnická encyklopedie. 2., dopl. a přeprac. vyd. Praha: Linde, 1995. 232 s. ISBN 80-85647-63-X.

FLOSS, Karel a NAVRÁTIL, Martin. Úvod do řecké filozofické terminologie a četby. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2000. 127 s. ISBN 80-244-0113-4.

GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 274 s. Edice učebnic Právnické fakulty MU; sv. 234. ISBN 80-7239-057-0.

GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 2., rozš. vyd. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2001. 299 s. Právnické učebnice. ISBN 80-86473-04-X.

HABERMAS, Jürgen. Strukturální přeměna veřejnosti: zkoumání jedné kategorie občanské společnosti. Překlad Alena Bakešová a Josef Velek. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2000. 418 s. Morální a politická filosofie; sv. 8. ISBN 80-7007-134-6.

HART, H. L. A. a PŘIBÁŇ, Jiří, ed. Pojem práva. Překlad Petr Fantys. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2004. 312 s. Obzor; sv. 51. ISBN 80-7260-103-2.

Hattenhauer, Hans. Evropské dějiny práva. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 1998. 708 s. Právo a společnost. ISBN 80-7179-056-7.

HAVLAN, Petr. Veřejné vlastnictví v právu a společnosti. Vyd. 1. V Praze: C.H. Beck, 2008. xii, 306 s. Beckova edice právní instituty. ISBN 978-80-7179-617-6.

HAYEK, Friedrich August von. Cesta do otroctví. Překlad Tomáš Ježek. Vyd. 2., V ČSFR 1. Praha: Academia, 1990. 181 s. ISBN 80-200-0264-2.

HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Fenomenologie ducha. Překlad Jan Patočka.Vyd. 1. Praha: Československá akademie věd, 1960. 521, [1] s. Filosofická knihovna.

HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Základy filosofie práva. Překlad Vladimír Špalek. Vyd. 1. Praha: Academia, 1992. 378 s. Filosofická knihovna. ISBN 80-200-0296-0.

HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo: obecná část. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 1994. 359 s. Právnické učebnice. ISBN 80-7049-069-1.

HEYWOOD, Andrew. Politické ideologie. Překlad Vladimír Drábek. Praha: Victoria Publishing, 1994. 293 s. ISBN 80-85865-10-6.

HEYWOOD, Andrew. Politická teorie. Překlad Zdeněk Masopust. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. 334 s. Politologie [Eurolex Bohemia, edice]. ISBN 80-86861-41-4.

HEYWOOD, Andrew. Politologie. Překlad Zdeněk Masopust. Vyd. 3. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 537 s. ISBN 978-80-7380-115-1.

HLOUCH, Lukáš. Teorie a realita právní interpretace. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 348 s. Monografie. ISBN 978-80-7380-303-2.

HOLLÄNDER, Pavel. Filosofie práva. Vyd. 1. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. 303 s. ISBN 80-86898-96-2.

HRDINA, Ignác Antonín a MASOPUST, Zdeněk. Chrestomatie ke studiu filosofie práva. Praha: Leges, 2011. 432 s. Student. ISBN 978-80-87212-71-4.

HROCH, Miroslav, ed. Pohledy na národ a nacionalismus: čítanka textů. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. 451 s. Studijní texty; sv. 29. ISBN 80-86429-20-2.

CHOTAŠ, Jiří, ed. a KARÁSEK, Jindřich, ed. Hegelova dialektika. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2007. 125 s. PomFil; sv. 15. ISBN 978-80-7298-264-6.

JANOVSKÝ, Jaroslav. Teorie veřejného vlastnictví: příspěvek k studiu právního řádu veřejného statku v Československu, Francii a Německu. Praha: Sborník věd právních a státních, 1927. 124 s. Knihovna Sborníku věd právních a státních. Nová řada B, Obor státovědecký; Č. 1.

KELSEN, Hans a HORÁK, Ondřej, ed. O státu, právu a demokracii: výběr prací z let 1914-1938. Praha: Wolters Kluwer, 2015. xxxv stran, 428 stran v různém stránkování. Klasická právnická díla. ISBN 978-80-7478-918-2.

KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin a SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Vyd. 2., dopl. a přeprac., v nakl. C.H. Beck vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 1995. xxii, 386 s. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-7179-031-1.

Knapp, Viktor. Teorie práva. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 1995. 247 s. Právnické učebnice. ISBN 80-7179-028-1.

KNAPP, Viktor a GERLOCH, Aleš. Logika v právním myšlení. 3., aktualiz. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2000. 230 s. ISBN 80-86432-02-5.

Kubeš, Vladimír. Právní filosofie XX. století: (Kantismus, hegelianismus, fenomenologie a theorie myšlenkového řádu). V Brně: Československý akademický spolek Právník, 1947. 162 s.

KUBŮ, Lubomír a kol. Dějiny právní filozofie. Vyd. 1. Olomouc: Univerzita Palackého, Právnická fakulta, 2002. 202 s. ISBN 80-244-0466-4.

Kunz, Karl-Ludwig, Mona, Martino. Rechtsphilosophie, Rechtstheorie, Rechtssoziologie eine Einführung in die theoretischen Grundlagen der Rechtswissenschaft. Bern: Haupt Verlag, 2015. 287 s. ISBN 978-3-8252-4190-7.

Lázňovský, Jan, ed. Právní předpisy pro vodohospodáře. Vyd. 1. Kutná Hora: Pobočka ČSVTS Agropodnik Kutná Hora, 1989. 259 s. ISBN 80-02-00049-8.

Leško, V. a Plašienková, Z. (eds.). Hegelova fenomenológia ducha a súčasnosť: Acta Facultatis Philosophicae Universitatis Šafarikanae, Filozofickýzborník 1 (AFPhUŠ1/1). Košice: Filozofická fakulta UPJŠ v Košiciach, 2008. 233 s. ISBN 978-80-7097-709-5.

LOCKE, John. Dvě pojednání o vládě. Překlad Josef Král. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 278 s., 2 listy obr. příl. Filosofická knihovna.

MADAR, Zdeněk. Slovník definic v českém právu. Vyd. 1. Praha: Orac, 2001. 239 s. Focus: výběrové texty. ISBN 80-86199-37-1.

MASLOW, Abraham Harold. O psychologii bytí. Vyd. 1. Praha: Portál, 2014. 317 s. ISBN 978-80-262-0618-7.

Mill, John Stuart. On Liberty. Kitchener, Ont: Batoche Books, 2001. 109 s.

MORAWSKI, Witold. Ekonomická sociologie: [problémy, teorie, empirie]. Překlad Jiří Ogrocký. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 338 s. Základy sociologie; sv. 9. ISBN 80-86429-43-1.

NAVRÁTILOVÁ, Olga. Stát a náboženství v Hegelově filosofii. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2015. 207 s. Oikúmené; sv. 181. ISBN 978-80-7298-515-9.

OSINA, Petr. Teorie práva. Vyd. 1. Praha: Leges, 2013. 236 s. Student. ISBN 978-80-87576-65-6.

PAULDURA, Lukáš a kol. Slovník právních pojmů: občanský zákoník. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014. 231 s. Rekodifikace. ISBN 978-80-7478-660-0.

PINZ, Jan. Přirozenoprávní theorie a moderní právní stát. Vyd. 1. Nymburk: OPS, 2010. 256 s. ISBN 978-80-87269-08-4.

PROROK, Vladimír a LISA, Aleš. Politologie. Vyd. 1. Dobrá Voda: Aleš Čeněk, 2003. 223 s. Vysokoškolské učebnice. ISBN 80-86473-31-7.

RAWLS, John. Politický liberalizmus. Vyd. 1. Prešov: Slovacontact, [1994]. xxvi, 304 s. ISBN 80-88876-01-X.

RAWLS, John. Teorie spravedlnosti. Překlad Karel Berka. Vyd. 1. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9.

RAWLS, John. Právo národů. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 2009. 219 s. Filosofie a sociální vědy; sv. 31. ISBN 978-80-7007-302-5.

Rejzek, Jiří. Český etymologický slovník. Vyd. 3. (2. přeprac. a rozšíř.). Praha: Leda, 2015. 823 s. ISBN 978-80-7335-393-3.

RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. I, Od Francise Bacona po Spinozu. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2001. 383 s. Dějiny filosofie; sv. 8. ISBN 80-7298-039-4.

RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. II, Od Newtona po Rousseaua. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2004. 379 s. Dějiny filosofie; sv. 9. ISBN 80-7298-109-9.

ROUČEK, František. Základy právnického myšlení, čili, Nástin jurilogie. Vyd. 2. Brno: Barvič & Novotný, 1938. 169 s.

RYSKA, Radovan. Slovník základních pojmů z práva. Vyd. 1. Praha: Fortuna, 1998. 70 s. ISBN 80-7168-554-2.

SAMUELSON, Paul Anthony a NORDHAUS, William D. Ekonomie: 18. vydání. Překlad Martin Gregor. Vyd. 1. Praha: NS Svoboda, 2007. xxiii, 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3.

Seltenreich, Radim a kol. Dějiny evropského kontinentálního práva: vysokoškolská právnická učebnice. 3., upr. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. Student. ISBN 978-80-87212-54-7.

Schelle, Karel a kol. Základy práva. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 714 s. ISBN 80-86432-68-8.

Schelle, Karel a kol. Právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. 1 134 s. ISBN 978-80-7380-043-7.

SKULOVÁ, Soňa a kol. Základy správní vědy. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 234 s. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně; č. 190. ISBN 80-210-1828-3.

SMITH, Adam. Blahobyt národů: vybrané kapitoly. Překlad Antonín Patočka. Praha: Jan Laichter, 1928. xix, 345 s. Otázky a názory; kniha LVIII.

SMITH, Adam. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Překlad Vladimír Irgl. Nové, přeprac. vyd. opatřené margináliemi. Praha: Liberální institut, 2001. 986 s. ISBN 80-86389-15-4.

SOBEK, Tomáš. Nemorální právo. Praha: Akademie věd České republiky, Ústav státu a práva, 2010. 423 s. Ediční řada Ústavu státu a práva AV ČR. ISBN 978-80-904024-7-8.

SOBOTKA, Milan. Schelling a Hegel: studie k světonázorovému a metodologickému vývoji v německé klasické filozofii. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova, 1985. 140 s.

Sommer, Otakar a Spáčil, Jiří, ed. Učebnice soukromého práva římského. Díl I, Obecné nauky. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. 220 s. Klasická právnická díla. ISBN 978-80-7357-616-5.

Sommer, Otakar a Spáčil, Jiří, ed. Učebnice soukromého práva římského. Díl II., Právo majetkové. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. 356 s. Klasická právnická díla. ISBN 978-80-7357-616-5.

STLOUKALOVÁ, Kamila, ed. Soudobé reflexe římského práva: římské právo v moderních kodifikacích. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015. 310 s. ISBN 978-80-87975-29-9.

SWIFT, Adam. Politická filozofie: základní otázky moderní politologie. Vyd. 1. Praha: Portál, 2005. 200 s. Filozofie. ISBN 80-7178-859-7.

ŠIMÍČEK, Vojtěch, ed. a DANČÁK, Břetislav, ed. Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ústavních soudů. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2000. 141 s. Sborníky; č. 4. ISBN 80-210-2451-8.

ŠTENGLOVÁ, Ivana, ed. Pocta Miloši Tomsovi k 80. narozeninám. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006. 447 s. ISBN 80-86898-81-4.

ŠUBRT, Jiří, ed. Historická sociologie: teorie dlouhodobých vývojových procesů. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. 548 s. ISBN 978-80-7380-061-1.

Tomsa, Bohuš. Masarykův zápas o právo přirozené: Současně příspěvek k ideologii českých politických stran. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1928. 90 s. Knihovna Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě; sv. 21.

Tomsa, Bohuš a Veverka, Vladimír, ed. Kapitoly z dějin filosofie práva a státu. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005. 275 s. ISBN 80-246-1001-9.

VELEK, Josef, ed. Spor o liberalismus a komunitarismus. Překlad Martin Profant. Vyd. 1. Praha: Filosofia, 1996. 152 s. Morální a politická filosofie; 2. ISBN 80-7007-089-7.

Veverka, Vladimír, Čapek, Jiří a Boguszak, Jiří. Základy teorie práva a právní filozofie. Vyd. 1. Praha: Codex, 1996. 319 s. ISBN 80-85963-06-X.

Vojáček, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém. České právní dějiny. 2., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. 694 s. ISBN 978-80-7380-257-8.

VOPÁLKA, Vladimír, ed., MIKULE, Vladimír, ed. a SLÁDEČEK, Vladimír, ed. Veřejná správa a právo: pocta prof. JUDr. Dušanu Hendrychovi k 70. narozeninám: sborník. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 1997. 378 s. Právo a společnost. ISBN 80-7179-191-1.